Článek
Kde se ve vás vzala touha skládat a interpretovat písničky?
V minulosti jsem měl punkrockovou skupinu Punkhart. Rozpadla se koncem roku 2007 a potom se dlouho nic nedělo. Ve mně ale zrály hudební nápady, takže jsme se v roce 2010 sešli a vydali desku, na kterou jsme je již v podobě písniček natočili.
Potom jsem skládal dál. Vznikaly nové písně a na jednu akci, na kterou byla původně pozvána kapela Punkhart, která už ale neexistovala, jsem tedy přijel zahrát sám. A právě tehdy se mi zalíbilo vystupovat pouze s kytarou. Bylo to poprvé, a rovnou se narodil Ptakustik, což jsem byl já jako písničkář.
Z punkrockového prostředí jste vstoupil do folkového. Byla to pro vás velká změna?
Názorově jsem zůstal pankáčem, takže to tak velká změna nebyla. Pokud jde o hudbu, už v punkrockové skupině jsem měl rád melodické skladby. Nejvíce mě bavili The Offspring, Bombshell Rocks nebo Millencolin, ti všichni prezentovali úderné a velmi melodické písně. Navíc pocházím z folklórní rodiny a vztah k melodii jsem měl z domova.
Necítil jsem, že se stávám folkařem. Spíše jsem volně přešel k tomu, že namísto vystupování s kapelou zpívám melodické písničky s názorem sám.
Jak se v textech projevuje ten punkový názor?
Pankáči se vždycky vymezovali proti omezování jakýchkoli svobod, proti fašismu, xenofobii, rasismu a podobným věcem. To ve mně zůstalo, je to můj životní názor. Jsem za to rád, protože dnes je toho kolem nás plno a neustále se skrze to vyvolává v lidech strach. Je pro mě důležitá svoboda, tedy i svoboda slova. Patří na obě strany pomyslné barikády, ale pokud nám ji kdosi chce vzít, není to rozhodně správně.
K punku i folku názorovost patří. Myslíte si, že patří třeba i k popu?
I v popových textech je často názor, a mnohé jsou skvělé. Stejně tak je v nich ale i spousta balastu a kalkulu, což se samozřejmě týká i jiných hudebních stylů. Právě pop bych chtěl jednou dělat, ale zatím mi to moc nejde, protože mám jiné základy.
Je pro mě důležité, aby text měl obsah, aby měl hlavu i patu a dával smysl. Řada hudebních projektů, zvláště v popu, je postavena na pravém opaku, ale já to tak dělat nechci. Nechci zpívat bláboly. A snad se mi to i daří.
Ptakustik naživo.
Jako písničkář jste používal i looper, přístroj, na který lze během vystoupení nahrát hudební i vokální linky, které on pak přehrává a vytváří tím pocit, že zpěvák není na pódiu sám, ale doprovázejí ho další muzikanti a vokalisté. Před časem jste jej ale vyměnil za skutečnou kapelu. Proč?
V dobách svých největších ambicí, což bylo v roce 2015, jsem se přihlásil do klubové soutěže Líheň. Spolu se mnou v ní bylo více než čtyři sta kapelních těles nejrůznějších stylů a žánrů, dokonce i z Polska a Slovenska. Jako sólista jsem nakonec skončil mezi převahou kapel druhý. Mezi cenami, které jsem za to umístění dostal, bylo i natáčení ve studiu s producentem Ondrou Černým, s nímž jsme se do té doby neznali.
Natočili jsme jednu píseň a on mi pak řekl, jestli mám ještě něco. Začali jsme do dalších skladeb vymýšlet kapelní aranže a Ondra nakonec přišel s myšlenkou postavit pro mě skupinu. Argumentoval tím, že písničky dostanou takzvaně větší koule.
Přestože jsem k tomu byl zpočátku skeptický, po několika zkouškách a následujících koncertech jsem zjistil, že se mi už bez kapely hrát nechce. Dává mým písním drajv.
Evoluce tedy ve vašem hudebním životě probíhá. Probíhá i v kapele?
Určitě. Začínali jsme ve čtyřech a takto jsme nahrávali album Jednoduché písně o složitém životě. Piano nám na ně ve studiu jako host natáčel Pavel Sotoniak, který hraje s Davidem Stypkou. Poté si náš baskytarista Jakub Krajíček koupil basový syntetizátor, který jsme do některých písniček zakomponovali, a když má Pavel Sotoniak zrovna volno, tak s námi vystupuje. Od koncertu v Českém rozhlase s námi pravidelně vystupuje také Svatopluk Tulej, zpěvák kapely Nedivoč, na postu vokalisty a druhého akustického kytaristy, a sluší se zmínit, že bicí nástroje obsluhuje výtečný ostravský bubeník Jan Krompolc mladší.
Také se pozvolna mění náš zvuk, je pevnější a dravější. Nyní pracujeme na tom, abychom natrvalo získali vlastního zvukaře.
Jaké máte ambice?
Jsme ve fázi budování a nevíme, jak dlouho bude trvat. Zároveň máme do tvorby i hraní velkou chuť, baví nás, takže se snažíme, abychom měli víc koncertů a vědělo o nás víc lidí. Později bychom si chtěli hraním vydělávat.
Zrovna pracujeme na novém singlu s velkým tuzemským producentským jménem, což mě neskutečně těší, protože takoví lidé, jak známo, si vybírají, s kým budou pracovat. Mám z toho neuvěřitelnou radost a těším se z toho, že se nám to hýbe kupředu.
Reaguje publikum na vaše vystoupení pozitivně?
Bez nadsázky přiznávám, že máme zatím malou fanouškovskou základnu, která v současné době čítá nějakých sedm lidí. Jakmile začneme více hrát, rozhodně bude jejich počet narůstat. Tedy aspoň doufám.
Negativní ohlasy v podstatě nemáme, ale přičítám to především tomu, že o nás zatím mnoho fanoušků neví. Až se to změní, určitě se pro někoho staneme nechtěnou osinou v zadku a svůj názor na nás na sociálních sítích světu rád sdělí.
Berete své koncerty odpovědně?
Snažíme se o to, nicméně obecně platí, že každý je unikát. Nejraději vzpomínám na jeden náš koncert ve Vsetíně, před kterým jsme se už na cestě v dodávce strašně pohádali. Bouchalo se pěstí, posílali jsme se do háje, ale koncert jsme pak odehráli naprosto úžasný.