Tomáš Klus: Na jiných nás štve to, co drhne v nás

Už nad tím nepřemýšlím, protože na tom nezáleží. Nová deska je pro mě důležitá proto, že jsem se na ní naučil spoustu věcí. Například říct ne, stát si za svým nebo znát svou cenu, samozřejmě v tom nehmotném smyslu slova. Uvědomil jsem si také, že pokud mám to štěstí a mohu něco vytvářet, musím důvěřovat své intuici.

Ne vždy. Často jsem potřeboval své kroky probírat s několika lidmi a na základě jejich názorů jsem se rozhodoval. A týkalo se to i hudby nebo programu koncertů.

Teď už je to jinak. Přestože jsem nové album připravoval s největším týmem lidí, jaký jsem kdy měl, cítil jsem se jako tvůrce a byl jsem v tom podporovaný. Moji kolegové mi při své pracovitosti a svědomitosti dopřáli dospět a vyrůst v člověka, který si váží toho, že mu nápady stále přicházejí.

Především jsem změnil způsob komunikace. Jako společnost jsme toho už nakřičeli dost. Ukázalo se ale, že represí se věci do pohybu nedají, naopak se jim brání a mezi námi tak vznikají pomyslné zdi. Rozhodl jsem se, že na to chci jít zevnitř. Za zdi se chci dostat tak, že se naladím na tlukot srdcí, která jsou v nich uvězněna.

Možná ano. Už mě také kvůli tomu spousta lidí začala považovat za blázna, který začíná hlásat pravdolásku. Je to ale realita. V té pravdolásce jsem našel cestu, která je pro mě jediná přijatelná.

Naučil jsem se to respektovat, nevzbuzuje to ve mně negativní emoci. Naopak jim naprosto rozumím, protože jsem měl a jistě stále mám spoustu předsudků také. Hlásal jsem například, že potetovaní lidé chtějí upoutat pozornost svým zevnějškem, nikoli sílou svých myšlenek a hloubkou názorů. Nakonec jsem si ale musel přiznat, že to říkám proto, že jsem neměl odvahu nechat si tetování udělat. Co nás štve na ostatních, je vždycky to, co drhne v nás.

Já se jenom naučil ctít sám sebe. Co vnímám a cítím, už nefiltruju. Tím, že se snažím respektovat názory a životní cesty ostatních lidí, jsem pln důvěry v to, že oni jsou schopni téhož vůči mně. Jsem prost jakékoli cenzury a současně nečekám cenzuru od nikoho jiného. Jsem připraven i na to, že mi někdo bude sprostě nadávat. Což už se koneckonců stalo.

Po aféře Řezník v anketě Český slavík mi chodily e-maily, jejichž pisatelé si v ničem nebrali servítky. Byla to poslední část příběhu, který začal tím, že mi jednoho krásného dne zavolala kamarádka a řekla mi, že se na Národní třídě v jedné bageterii objevil obličej můj a Karla Gotta s popiskem, že tato bageterie krmí české slavíky. Začali jsme to řešit a trvalo dva měsíce, než jsme se dostali alespoň k tomu, že se nám někdo omluvil.

Mezitím jsem oznámil, že se už příště ankety Český slavík nezúčastním. Roli v tom hrála jak aféra s tou reklamou, tak skutečnost, že jsem se na vyhlášení výsledků necítil dobře. A právem každého člověka je nebýt tam, kde je mu špatně.

Pak pořadatelé v kategorii Hvězda internetu vyškrtli rappera Řezníka. Bylo to neuvěřitelně amatérské. Napsal jsem tedy prohlášení, že nesouhlasím s jeho vyškrtnutím, neboť to považuju za neuctivé vůči lidem, kteří mu posílali hlasy. Na základě toho mi přišla řada e-mailů s konstatováním, že když se zastávám takového prasete, jako je Řezník, jsem stejné prase.

Někteří dokonce napsali, že by mé dceři a ženě přáli, aby jim někdo udělal to, o čem Řezník zpívá. Bylo to velmi zajímavé a poučné.

Ukázalo se černé svědomí naší společnosti. Šláplo se jí na kuří oko, přesto se nic nevyřešilo. Diskuse přišla a odešla.

Kdyby se to stalo a já si pro ni nepřišel, nevážil bych si lidí, kteří mi poslali hlasy. Pokud k tomu tedy dojde, rozhodně vymyslím nějakou alternativu, která bude poctivá. Já sám tam ale jít nechci.

Budu hrát všechny. Víte, v posledních měsících minulé sezóny jsem měl několikrát pocit, že své publikum obelhávám. Věděl jsem, že zpívám písně, za nimiž si už nestojím. Jsem písničkář, a písničkář by měl zpívat o tom, co právě prožívá. A to je na nové desce. Vyberu samozřejmě některé starší písně, které v mém koncertním programu zůstanou. Myslím si ale, že jich nebude více než pět.

Šlo to dobře a rychle. Existují dokonce takové, u nichž si ani neuvědomuji, jak vznikly. Stalo se mi to poprvé v životě, ale nebudu tvrdit, že je psala nějaká vyšší moc. Nejvíce se to týká písničky Noe. Její psaní si nepamatuju vůbec. Podobné je to se skladbou Žezlo. Ta vznikla během dvou hodin předtím, než jsem šel na koncert mé dnešní ženy a tehdy ještě přítelkyně Tamary.

Žabí král. Je ale jediná. Napsal jsem ji v Dominikánské republice loni, když u nás v prezidentských volbách vyhrál Miloš Zeman. Bylo mi z toho trochu těžko. Opil jsem se tedy tamním rumem a napsal tu písničku.

Je zvláštní, že lidem teprve teď dochází, že to nebyla dobrá volba. V době voleb byla skupina přívrženců současného prezidenta poměrně silná a hlasitá. Teď mám pocit, že nevidím nikoho, kdo by se hlásil k tomu, že volil Zemana. Přijde mi to až příliš české.