Tomáš Klus: Být naštvaný není podhoubí pro změnu

Je to možné, ale protože nesleduju, jestli jsem momentálně takříkajíc v kurzu, tak vlastně nevím. Kdybych ale vyhrál, nezlobil bych se.

Myslím, že je normální se tím nezabývat. V České republice prakticky neexistuje šoubyznys, ale spíše něco jako celebritismus. Stačí, aby se něčí fotografie několikrát objevila v určitých periodikách nebo občas problikla na nejmenované televizi, a stane se z něho celebrita a on ani nemusí nic umět. Je pak na jeho šikovnosti, jestli se o zájem o svou osobu bude starat.

S mým spoluhráčem Jiřím Kučerovským se snažíme vyprávět ve svých písničkách příběhy, které prožíváme, o lidech, které potkáváme. Nemá to s naším mediálním obrazem v podstatě nic společného. Svou slávu si uvědomuju vlastně jen v okamžiku, kdy dělám rozhovor.

Když jsem si položil otázku, proč jsem slavný, ukázalo se, že je pro mě důležitá odpověď, kterou jsem na ni našel. Zní, že jsem slavný, protože jsem to tak chtěl. Byl bych rád, kdyby to lidé brali jako důkaz toho, že když člověk skutečně něco chce, může to dokázat.

Je to příklad, který chci dát lidem. Každý může být tím, čím chce. Lidé se tomu ale brání. Zdráhají se uvěřit, že když mají nějakou touhu, jsou dost silní na to, aby ji naplnili.

Je otázka, jak si svou slávu představují. Pokud chtějí hrát pro vyprodané haly, znamená to, že budou muset dělat hudbu, která ty haly naplní. Je třeba také být schopen kompromisů, které jsou na cestě ke slávě třeba. A je nutné být ve svých přáních soudný. Pokud někdo skládá hudbu, která je minoritní, těžko může očekávat, že bude vyprodávat stadióny.

Já se svobodný a čistý cítím v muzice, která se líbí velkému množství lidí. Je to obrovské štěstí, které mě potkalo. Takové štěstí přeju všem.

Utvrdil jsem se v tom, že písnička nezmění svět. Nezmění ani společnost deseti miliónů lidí, nezmění jejich uvažování. Potvrdil mi to příběh písně Pánu bohu do oken.

Vznikla, promluvila k publiku, ale nevzbudila to, v co jsem doufal. Není to pro mě prohra, je to spíše důkaz toho, že se lidé musí postavit sami za sebe. Místo toho ale za mnou začali chodit s pocitem, že věci kolem změním já. Kdybych v tomto trendu pokračoval, jen bych je v tom utvrzoval.

To ale není cesta. Ve chvíli, kdy budeme brát šedesátiprocentní volební účast jako úspěch, nemůžeme si stěžovat na to, že se nám nelíbí společnost, ve které žijeme. Šedesát procent není demokracie, jak má být.

Součástí úspěšné písničky je schopnost spojovat lidi. Měl jsem pocit, že bychom se díky ní mohli sjednotit v názorech na to, co vlastně chceme. Doufal jsem, že si jako lidé, kteří jsou naštvaní, začneme říkat, proč jsme naštvaní, a budeme o tom diskutovat. To se ale nestalo. Být naštvaný není dobré podhoubí pro změnu.

Určitě, ale chce to čas. Není to o písničkách ani spotech s umělci, kteří v nich volají po změně. Je to o uvědomění, že to máme ve svých rukou. Důkazem protestu proti establishmentu není to, že nejdeme k volbám. V současné době je to spíše výraz laxnosti.

Naopak. Témata, která vkládám do nových písniček, i to, co prožívám ve svém osobním životě, tedy vztah a narození dcery, mě dovedly k toleranci. Vím, že chci-li někoho kritizovat, musím se ujistit v tom, že jsem sám v pořádku. Možná je to bod, který jsem přeskočil, a začal jsem být zbytečně brzy naštvaný. Obávám se, že negativní energie, kterou vysíláme směrem k politikům, mnohé změny brzdí. Pokud si budeme myslet, že každý politik je prase, budeme zamezovat přílivu ideálů plných lidí do politických sfér a jejich fungování.

Na další desku, kterou bychom chtěli natáčet v září, jsem v rámci experimentu sama se sebou změnil jazyk. Snažím se mluvit přímočařeji, pro někoho možná jednodušeji, trochu vymizí slovní hrátky. Není to proto, že bych se vůči svým starým textům vymezoval. Chci jen zkusit něco jiného a jsem na to hrozně zvědavý. Na nové texty i na reakce na ně. Změnou ale také je, že poprvé v historii naší spolupráce je spoluautorem několika skladeb můj spoluhráč Jirka Kučerovský. To všechno přišlo úplně přirozeně.