Článek
Být tam mezi posledními ve frontě má tu výhodu, že vás posadí do první řady a vy dlouho, dlouho sledujete, jako při konkursu, nejrůznější typy fanoušků, kteří se přišli osobně setkat s Tomem Robbinsem, jenž má v New Yorku čtení, diskusi a autogramiádu po třech letech.
Tom Robbins se tolik podobá svým vzácně přítomným románovým hrdinům, že už jen popis toho, jak vypadá, by vyšel v jeho románu na dvě stránky: má na sobě fluorescentní jarně zelené ponožky se čtyřmi oranžovými proužky do čtyř světových stran, černý pásek s bílými lebkami, tmavě fialovou mikinu se jménem známého amerického evangelického kazatele, který měl průšvih s prostitutkou (Biblická fakulta Jimmyho Swaggarta), dva veliké zlaté prsteny na levé ruce, z nichž jeden symbolizuje slunce, a stříbrný prsten a náramek na pravé a tmavě červené sluneční brýle.
Hýčká si své věrné čtenáře a podepisuje přes tři hodiny, obdivuje tetování na rukou, nahá břicha i ramena, a především excentrické ženy, které se zase tolik podobají jeho hrdinkám. Jedna z nich bude odteďka nosit kabelku, jakou nebude mít nikdo jiný v New Yorku, s věnováním a podpisem Toma Robbinse.
Dotazy z publika po čtení úryvku z nové knihy se nesly v lehkém duchu, čtenáři většinou chtěli ukázat, že jsou také takoví vtipálci jako jejich oblíbený autor, a jedna mladá dívka ho veřejně pozvala na rande. Na otázku, co by vybral jako větu, kterou si v životě nejvíce připomíná, Robbins odpověděl, že kdyby se všichni lidi na světě brali trochu méně vážně, svět by byl o mnoho lepší.
Také řekl, že současný patriotismus Ameriku zabíjí, že by mohl těžko vážně diskutovat o svých fiktivních fyzikálních teoriích se Stephenem Hawkingem, že rozhodně více experimentoval s halucinogenními drogami než studoval metafyziku, že ho ovlivnil zen-buddhismus, že cestuje hlavně na internetu a ve své fantazii, a když měl uvést krátký příklad toho, jak si hraje ve svých knihách s časem a náhodou, tak pohotově odpověděl, že před třemi lety mu na stejném místě někdo jiný položil tutéž otázku. Kdyby měl své postoje k životu i k psaní shrnout do jednoho slova, použil by slovo paradox.
Psát začal v pěti letech. Čtení ze svého osmého románu Vila inkognito začal od začátku knihy: Ve zprávách se objevilo, že Tanuki spadl z nebe tak, že použil šourek jako padák. Není to zas tak šílená představa, když vezmeme v úvahu, jak neobvykle veliký je Tanukiho šourek. No dobře, ještě stále je to dost šílená představa - a to nejen vzhledem k jeho celkově velikým tělesným rozměrům, Tanukiho šourek je zkrátka proporčně větší než šourek slonů, velryb... atd. atd., znáte Toma Robbinse a jeho první věty, jimiž loví čtenáře jako na třpytky.
Při čtení Tom Robbins mění hlas podle svých postav, jako by četl v rádiu, a prozrazuje, že to tak slyší, když píše. Také má v zásobě dvě podezřelé techniky od jedné country zpěvačky, kdyby náhodou přišel při čtení o hlas - jedna z nich je, že si strčí prst do krku jako při zvracení.
Co tím myslíme, když mluvíme o duši? - pokračuje Robbins protáhlým, pomalým hlasem, napodobujícím orientálního mudrce, z jiné části knihy, kdy se rozhodne ukázat přeplněnému čtvrtému patru svou druhou tvář.
...duše, soul, není obézní zpěvačka v nočním klubu, která má nešťastný románek v Detroitu... a už vůbec ne nějaká bledá pára nad hrncem s metafyzickým suchým ledem... duše není žádné překvapení z vajíčka Surprise, které si nějak vyhádají Bůh se Satanem, jen co nám červi olížou kosti... A pokud si potřebujete duši nějak představit, představte si ji jako... jako vlak, jako nějaký vlak... slyšíte to zapískání, ten boží zvěstující hlas?... Vlak jede k bohu, ale staví u velkého třesku a u orgasmu... a nakonec bych řekl, milí přátelé, život je takový vtípek. A duše je pointa toho vtipu... ale víte co? Nebudeme to radši tesat do kamene, ano?
Po dlouhém potlesku na závěr jeden z fanoušků vykřikne: Robbins for President! Paradox, že?
Tom Robbins, knihkupectví Barnes and Noble Union Square, 5. května 2003