Článek
Skupina Deep Blue Something vznikla v roce 1991. Jaké jste měli tehdy plány?
S mým bratrem Toddem, naším zpěvákem a baskytaristou, jsme hrávali v různých kapelách a hodně času jsme trávili doma programováním syntezátorů. Když jsme se dostali k čtyřstopému magnetofonu, začali jsme nahrávat první písničky.
Když jsem se kvůli vysoké škole stěhoval z Huntsville do Dentonu v Texasu, zeptal jsem se Todda, jestli by tam také nechtěl studovat. Hudební scéna tam vzkvétala, takže jsme snadno mohli založit kapelu. Byla tam spousta míst, na kterých se dalo koncertovat.
Nesnili jsme o tom, že se staneme největší kapelou na světě. Jen jsme doufali, že budeme dost dobří, abychom se mohli hudbě věnovat na plný úvazek.
V Americe byl v té době velmi populární grunge. Sledovali jste kapely Nirvana, Pearl Jam nebo Alice In Chains?
Než nastala jejich éra, bavily nás spíš The Cure, Depeche Mode nebo The Smiths, na začátku devadesátých let pak třeba Slowdive, Catherine Wheel, Cocteau Twins a další. Díky tomu jsme v době, kdy grunge vystřelil, nezněli jako všichni ostatní.
Rozhodně ale respektuji přínos těchto kapel. V devadesátých letech změnily celou hudební scénu. A Pearl Jam jsou dodnes velmi silnou kapelou.
V roce 1995 jste vydali svou nejúspěšnější píseň Breakfast At Tiffany’s. Jaký je příběh jejího vzniku?
Pamatuji si, že chtěl Todd napsat písničku o Prázdninách v Římě. Ale Breakfast At Tiffany´s (Snídaně u Tiffanyho, pozn. aut.) jednoduše znělo líp. V roce 1993 jsme bydleli vedle sebe a on jednoho dne přišel a zahrál mi základ té melodie. Řekl jsem, že je to lehké a měli bychom ji zkusit zahrát už o víkendu na koncertě.
Zněla velice dobře, tak jsme ji hráli další dva roky a nikdo si jí moc nevšiml. Když jsme později hráli v Dallasu, dali jsme ji do rádiové upoutávky na koncert. Lidé pak volali do rádia a žádali si ji. Tehdy začala získávat popularitu.
Breakfast At Tiffany’s je skladba, která vám pomohla ke slávě. Která je ale nejdůležitější pro vás osobně?
Asi Red Light. Je o neonovém nápisu na vrcholu sila na pšenici, které stávalo v Dentonu. Nápis se měnil z Morisson Corn Kits na Pan Kits. Byla to reklama na známou texaskou firmu vyrábějící kukuřičný chléb, palačinky a sušenky. Pro nás to byl maják. Ta písnička je o tom, jaké je poprvé opustit domov a začít jinde.
V roce 2001 jste se rozpadli. Proč?
My to za rozpad nikdy nepovažovali. Jen jsme se v té době každý věnoval víc něčemu jinému. Byli jsme během celé té mnohaleté pauzy v kontaktu a potkávali se v různých kapelách.
Co jste dělali?
S Toddem jsme měli v Texasu studio. Jmenovalo se BPL, za dvacet let jeho existence jsme pracovali s pěknou řádkou kapel. Náš bubeník John Kirtland založil nahrávací společnost, kytarista Kirk Tatom měl kapelu, se kterou hráli opravdu hodně a nikdy nevynechali vystoupení na kovbojských hrách v Dallasu. Kytarista Clay Bergus zase podnikal v pohostinství a také hrál v různých kapelách.
Po pauze jste se vrátili s EP Locust House. Plánujete celé album?
Na začátku léta plánujeme vydat pár singlů a doufáme, že celé album by se mohlo na svět dostat do konce roku.
Někteří z vás od devadesátých let příliš nekoncertovali. Jak si to nyní užíváte?
Je to stejná zábava jako dřív. Ale myslím, že jsme se za tu dobu hodně posunuli a hrajeme lépe. Chceme si momentálně koncerty hlavně užívat a propojit se při nich s dalšími lidmi.
Co můžeme očekávat od vašeho blížícího se koncertu v Praze?
Budeme hrát hlavně písničky z alb Home a Byzantium. Zamícháme mezi ně i pár nových. Když jdu ale na kapelu, kterou jsem dvacet let neviděl, rád si připomenu její starší skladby. A nás velmi baví ty naše hrát.