Článek
Poučen optikou nového románu, a především benevolentní estetikou postmoderny Kučera svádí do svých textů rozmanité autory a jejich literární hrdiny - od Němcové a její Barunky Panklové, Nerudy, Světlé nebo pana Broučka Svatopluka Čecha přes Cervantesova mladého dona Quijota, postavy zřecké mytologie, Kyplingova Mauglího z Knihy džunglí až k obrazu da Vinciho Giocondy (který při troše fantazie lze číst jako román) - a jistou rukou slovesného montéra pracuje s jejich reálnými i možnými mytologiemi.
Autorovým oblíbeným žánrem je přiléhavý apokryf a jeho hlavní tvůrčí zbraní humor. Je s podivem, jak dobře se kniha čte - srovnatelnou stylistickou bravuru a cit pro výstavbu textu, včetně inteligentní pointy, z nových jmen české literatury nabízí snad jen Jonáš Tokarský v titulu Alchymické dítě a jiné povídky. Kučerova Tajná kronika jistě má své meze: škála úhlů pohledu, časoprostorových šarád, proměn identit a intertextových mostů a lávek je omezená a v druhém nebo třetím svazku "a jiných příběhů" by spolehlivě začala nudit a ztratila magii, která se plně rozvíjí právě na přítomných cca sto padesáti stránkách.
Ale nepodceňujeme mladého autora: teoretické spisy McLuhana, deFleura, McQuaila nebo Jiráka & Köpplové, s nimiž se coby student žurnalistiky na škole jistě již brzy potká, mají potenciál stát se natolik úrodnou půdou pro různé travestie, hry a hříčky, že by bylo škoda jich nevyužít - zvlášť se senzibilitou, již Kučera prokázal ve svém debutu. A to nejen na ploše povídky, ale třeba i v "tisícistránkovém tlustospisu", jak v doslovu ke knize nabádá-nenabádá Jiří Žáček.
Štěpán Kučera: Tajná kronika Rychlých šípů... a jiné příběhy, Host 2006