Článek
Svou výstavu pojmenoval mnohoznačně Křik paviánů a oživil jí čtvrté patro pražského Colloredo-Mansfeldského paláce. Expozice je přístupná do 8. září.
Umělec prozradil, že název výstavy je jeho zhodnocením zdejšího vnímání umění: „Je to vlastně džungle. A křik paviánů si spojuji vždycky s tím, když je něco v ohrožení.“ Spolupracovníkem koncepce je kunsthistorik Karel Srp, který společně s Davidem vybral převážně díla z poslední doby – kromě obrazů řadu plastik i rekonstruované objekty z počátku devadesátých let, kdy umělec začal koketovat s betonem poprvé.
Zkušený provokatér Jiří David se snaží, jako už mnohokrát, znejistit diváka v chápání umění. Ukazuje mu, jak lze závěsný obraz posunout k objektu, a to použitím materiálů, které se k plátnu zdánlivě vůbec nehodí, a přitom vytvářejí reliéfní efekt.
Testuje hranice malby a nebojí se šedé plátno zdobit hroudičkami betonu, nalezenými předměty nebo naopak velice osobními věcmi. Místo barvy posloužily třeba holicí strojek nebo kapesníky z doby, kdy byl umělec na vojně.
Jiří David: Konstrukce motýla (2011–2013)
Květiny, hmyz, sirky, krajka, staré účty, knihy, vlasy, skleněné bonbóny, lastury, fotografie, tyčinky do uší nebo brčka na pití symbolizují jak sepětí tradičního člověka s přírodou, tak i toho moderního s chladným betonem, v němž se život dnes odehrává.
David se nezdráhá používat i trochu odporné ingredience jako zvířecí kopýtka vypadající jako roztočená svastika nebo kusy okoralého chleba (na plátně nevynikne tak jako v plastice, kde jsou kousky chleba umístěny vedle krystalů křemene coby připomínka toho, čím se živí „obyčejný“ člověk).
Zaujmou také plátna se železnými geometrickými konstrukcemi či obrazy s různými vzkazy typu „Před měsícem“ nebo „Táto, nekurvuj, opakuje mi žena“, které jako by rošťácky spojovaly prostor galerie se sprejerským rajónem v ulicích. Plastiky z nejrůznějšího odpadu a nepotřebných věcí silně připomínají přístup výtvarníků Františka Skály nebo Petra Nikla, jsou instalovány na dlouhém stole a vypadají jako fantaskní tvorové, kteří dohromady tvoří, když ještě více povolíte vlastní fantazii, vesmírné město. A zde právě až animální přístup dodává betonu překvapivě hřejivý, přírodní charakter.
Jiří David rezignuje na materiál, bere vše, co je k mání. Stejně tak kašle na tradiční pojetí malby a provokuje diváka k přemýšlení o současném umění. Nejedná se však o radikální křik ani alarmující varování. Jiří David tu a tam zařve, že si prostě rád hraje.
Škoda, že si autoři výstavy nedali více záležet na přísnějším výběru, který by přeplácané výstavě prospěl. Zkrátka je toho moc a šedé království se chvílemi propadá do únavné monotónnosti.