Článek
Kdy jste poprvé slyšel hudbu Tangerine Dream?
Jsem mladší než samotná skupina, ale začal jsem ji vnímat záhy. Hrál jsem na klávesy a piano a byl jsem velký fanoušek klávesových syntezátorů, které v Tangerine Dream používali.
Myslím, že nejdříve jsem zaregistroval nějaké rozhovory s Edgarem. Byly velmi vyhraněné a plné podnětných myšlenek. V té době mě ale zajímala spíš klasika a progresivní rock, takže nejdřív jsem byl fanoušek Edgarových myšlenek, až později hudby.
Co vás tedy přivedlo do kapely?
Edgar tehdy hledal klávesistu a oslovil mě. V roce 2003 jsem byl přizván na dva týdny práce ve studiu. Kromě toho, jak si sedneme po lidské stránce, pro něj bylo důležité, zda jsem obeznámen s počítačovými programy, které využívá.
O rok později mě kapela přijala, ale první společné koncerty nás nakonec čekaly až dva roky po úvodním oťukání.
Proč jste se nakonec stal i fanouškem elektronické muziky Tangerine Dream?
Elektronická a převážně instrumentální hudba s člověkem rezonuje jiným způsobem než ta s vokály a texty. Vlastně si myslím, že dokáže daleko víc vyvolávat různé představy.
Zpětně jsem se stal fanouškem temných sedmdesátých let Tangerine Dream, mám rád zvuk, který tvořil mellotron. Baví mě alba Zeit, Phaedra či Ricochet, to jsou podle mne mistrovské lekce elektronické hudby.
Oproti tomu tvorba z devadesátých let nebo začátku nového tisíciletí mě tak neoslovuje. Také miluji album Underwater Sunlight z poloviny osmdesátých let. Zní úplně jinak než ostatní.
Jak vzpomínáte na Edgara Froeseho?
Kapelu založil v roce 1967. Já do ní vstoupil po téměř pěti dekádách existence a on po těch letech přesně věděl, co si ve své hudbě přeje slyšet. A také to, co v ní nechce.
Byl velmi pracovitý. Tvořil každý den. A byl to podle mě ideální šéf. Byl velký a působil trochu otcovsky. Moc se s věcmi nepáral. Pokud se naskytl nějaký problém, znal řešení a začal na něm pracovat. Co se týká elektronické muziky, byl to nejlepší učitel, jakého jsem si mohl přát.
Byl to vlivný muzikant a přítel Davida Bowieho nebo Iggyho Popa. Vyprávěl vám někdy o tom, jak u něj zmínění hudebníci chvíli bydleli?
Ano, na sedmdesátá léta měl neuvěřitelné vzpomínky. Vyprávěl třeba, jak s Bowiem a Brianem Enem jamovali. To je sen. Několik let jsem bydlel ve stejném domě jako on, takže jsme si toho o minulosti řekli hodně.
Když zemřel, věděli jste s kolegy Hoshiko Yamane a Ulrichem Schnaussem jednoznačně, že chcete s Tangerine Dream pokračovat?
Nerozhodovali jsme to my. Edgar měl plán pro každou možnou situaci a tohle byl jeden z úkolů, které jsme od něj dostali. Upřímně nevím, jak bych se rozhodl, kdyby to bylo na mně. Jeho přání jsem ale respektoval.
Všichni tři jste součástí Tangerine Dream teprve v poslední dekádě či dvou. Je těžké udržet balanc mezi tím, že jste kapela, která uctívá desítky let práce, a současně žije dál?
Je to přesně tak, že se snažíme najít rovnováhu. Polovina je věnována odkazu a původním myšlenkám Tangerine Dream, polovina naší nové hudbě. Jsme muzikanti a toužíme skládat. Bez toho by to nemělo smysl, a i to si Edgar přál.
Samozřejmě musí i nové skladby navazovat na tradici velmi propracovaných forem a struktur uvnitř samotných písní, zároveň by to ale nebyli Tangerine Dream, kdyby se hudba neproměňovala a nevyužívala nové technologie.
Proměna a posun do nových teritorií je v našich genech. Vlastně si myslím, že kdybyste vzali náhodně dvě alba skupiny a neznali je, nepoznáte, že jsou od stejné kapely.
Před dvěma lety jsme k padesátému výročí vydali album Quantum Gate, na němž jsme začali pracovat ještě s Edgarem. Nechal nám hodně nápadů a rozpracovaných písní, které jsme dokončili. Nyní se chystáme opět do studia a máme stále ještě k dispozici jeho hudební nápady a nahrávky, ze kterých můžeme čerpat. Určitě s nimi budeme pracovat.