Článek
V den premiéry nechali odpůrci hry navézt před důstojnou budovu Burgtheatru kupu hnoje a Bernhard byl označen jako Nestbeschmutzer - ten, kdo kálí do vlastního hnízda. Co se tedy vlastně stalo?
Provokativní hold stému výročí
Hra byla objednána k stému výročí založení Burgtheatru i k pochmurnému výročí anšlusu - obsazení Rakouska Hitlerem v březnu 1938. Bernhard, známý provokatér a kritik rakouské reality, připomněl obě výročí originálním způsobem - příběhem židovské rodiny situovaným do března 1988 poté, co hlava rodiny - univerzitní profesor a domácí tyran - ukončí dobrovolně svůj život skokem z okna na dlažbu Náměstí Hrdinů, onoho slavného Heldenplatzu, kde v březnu 1938 mohutné prohitlerovské demonstrace odstartovaly masivní pogromy na židovské obyvatelstvo, jež brutalitou předčily německý vzor. Profesorova žena slýchá každý den stále znovu řev zfanatizovaného davu.
Ve chvíli, kdy se rakouským spolkovým kancléřem stal Kurt Waldheim s pochybnou válečnou minulostí a do čela pravicové FPÖ byl zvolen Jörg Haider, vkládá Bernhard jedné z postav hry do úst slova: "Poměry jsou dnes skutečně / jako v osmatřicátém / teď je ve Vídni víc nacistů / než v osmatřicátém / teď zase všude vylézají z děr / stačí když se s někým bavíš / už po chvíli se ukáže / že je to nacista."
České analogie
Hledá-li pražské Divadlo Na zábradlí v Bernhardově hře analogii s naší nevyřešenou komunistickou minulostí, je to souvislost opravdu jen vnější, natolik je Náměstí Hrdinů spojené s rakouskými traumaty. Aktuálněji zaznívá připomenutí novodobého antisemitismu, který známe i my bohužel až příliš dobře. Ovšem inscenační klíč, který k Bernhardově morálně absolutnímu textu zvolil hostující slovenský režisér Juraj Nvota spolu s herci Divadla Na zábradlí, vyznění hry citelně oslabuje.
Masivní škrtání sice hru šikovně zkrátilo, ale úpravě padlo za oběť i mnoho z bernhardovsky precizních formulací vtělených do promyšleného zacházení s jazykem. Především ale inscenací prostupuje groteskní odstup od postav a jejich výpovědí, který citelně zasahuje zejména profesorova bratra Roberta (Jiří Ornest) a jeho neteř Annu (Magdaléna Sidonová).
To nejlepší na začátek
Robert je zahraný s ornestovskou ironií a smyslem pro gestické zcizení postavy, ale právě tím se z něho stává jen bonviván, který si protižidovskými výpady "nenechá kazit chuť". Anna se pak proměnila v nervní až hysterickou bytost, jejíž obava z neonacistických protižidovských projevů se jeví jen jako chorobná posedlost, kterou spikleneckými úsměvnými pohledy komentují strýc Robert s Anninou sestrou Olgou (Petra Špalková).
Bernhardovská útočnost se rozplynula, zútulněla v obraze malicherných rodinných sporů a skandálů, ostatně i závěrečný řev z Náměstí Hrdinů, který trýzní duši nemocné profesorovy ženy (Zuzana Bydžovská) zní jen jako velmi vzdálený šum, který dokáže sotva zneklidnět, natož zabít.
Jestliže inscenace po výtvarné stránce na jedné straně zvolila mluvný náznak rodiny, která obědvá na vybraném porcelánu, ale sedíc na spakovaných kufrech, na druhé straně se zbytečnou popisností barví tváře i vlasy herců na "stařeckou" věrohodnost. To nejlepší se v inscenaci odehraje hned na začátku - brilantně vystavěný čtyřicetiminutový monolog hospodyně Zittelové, kterou Marie Málková předvede ve vší rozporuplné tragikomické směšnosti upjaté hospodyně i stárnoucí ženy bez životní perspektivy. Česká premiéra Náměstí Hrdinů znovu připomněla, jaká škoda je, že česká literatura a drama nemá svého Bernharda.
Thomas Bernhard: Náměstí Hrdinů
Thomas Bernhard: Náměstí Hrdinů Překlad Taťjana Langášková, režie J. Nvota, scéna a kostýmy K. Štefková, výtvarný návrh masek E. Eliášová, hudba M. Ničík, dramaturgie R. Denemarková a I. Slámová.
Česká premiéra 3. 4. 2003