Článek
Se svým otcem, hercem Theodorem Pištěkem (1895 až 1960), o němž nyní Radim Kratochvíl vydal monografii s jeho jménem a podtitulem Filmové nebe první republiky, jste od narození prožil osmadvacet let. Čeho jste si na něm nejvíc vážil?
Vážil jsem si ho především v tom směru, kde jsem já později selhal, a to je v otázce otcovství. Svým dvěma synům do všeho pořád mluvím. On mi nechal naprosto svobodnou volbu, co budu dělat, jaké bude moje životní povolání a tak dále. Vždy pro mě znamenal ohromnou oporu. Myslím si, že to bylo něco ohromného, protože věřil, že co dělám, je to nejlepší. A nemluvil mi do toho.
Otec byl mimořádná osobnost, která provázela český film od němé éry prakticky do konce padesátých let. Co jste si z jeho odkazu, dá-li se to tak říci, vzal pro svou profesi?
Nikdy nic nebral jako druhořadý úkol. I když to byly filmy, které neměly žádné ambice, choval se k té práci úplně stejně. A to se snažím dodržet i já.
Když se řekne vaše jméno, člověk si vybaví nejen uniformy Hradní stráže, ale hlavně filmové kostýmy. Jak vzpomínáte třeba na Marketu Lazarovou?
Říkal jsem už mnohokrát, že Marketa Lazarová, co se týče mojí práce, byl nejlepší film. Tam jsem zazářil nejvíc a bylo to hned na začátku. Jí se nevyrovnal žádný další snímek. Amadeus nebyl špatný, to mluvím o vlastní práci, ne o filmu jako takovém, ale na Marketu Lazarovou další už neměl.
Podílel jste se na více než stovce filmů. Za Amadea jste získal Oscara, za Valmonta Cézara i nominaci na dalšího Oscara. Jste držitelem Českého lva za dlouhodobý umělecký přínos českému filmu. Na který snímek vzpomínáte nejvíc?
Snažím se pokaždé, ať je to jakýkoli film, dělat to nejlepší, co dokážu. Ne vždy se vám to podaří, protože jste závislý na plno lidech okolo. Už jsem mluvil o Marketě Lazarové, ale bylo to i Údolí včel. Vůbec první spolupráce byla na Holubici Františka Vláčila. Mohli bychom jmenovat dál. Měl jsem moc rád Hry lásky šálivé Jiřího Krejčíka. Jsem s nimi spokojený, až na jednu věc. Miloš Kopecký měl vlastní představu, v čem je elegantní a co mu sluší. V nestřežené chvíli si pokaždé nasadil klobouk opačně, což je dobově úplná pitomost. Ale on si to prosadil, byl mistr, já u toho nebyl. Nedovolil bych mu to.
Jak se vám s Jiřím Krejčíkem pracovalo?
Krejčík má strašlivou pověst hrubiána, který mučí herečky. Musím říct, že to je jeden z nejcharakternějších chlapů, které jsem u filmu poznal. Navíc byl dodneška jediný, který za mnou přišel, bylo to dokonce v autokaru, když jsme jeli z natáčení, kdy mně poděkoval za to, co jsem pro film udělal. Bylo to také poprvé a naposledy. Takže zdravím vás, pane Krejčíku.
Na které kolegy ještě rád vzpomínáte?
Největší zážitky týkající se mé profese byly Formanův Amadeus a Valmont. Kostýmy pro něj jsme podle mého výběru šili v Římě. Když jsem si to prosazoval, netušil jsem, o jakou ohromnou firmu jde. Byla to Umberto Tirelli, což je v tomto oboru něco zcela mimořádného. To byl pro mě důkaz, že jsem byl, co se týče kvality práce, mezi ně kooptován. Dobrý pocit jsem měl i z toho, že jsem dokázal, aby se věci děly podle mé vůle, což při práci s touto firmou nebyla lehká věc.
Jste nejenom umělec, ale i bytostný sportovec. Cyklista, závodní řidič. Kterého závodu si vážíte nejvíc?
Toho prvního v polovině šedesátých let. Byl to klasický závod Zbraslav–Jíloviště. Bylo to také moje první vítězství. Jely se poslední dva ročníky závodu, který předtím vyhrávala taková esa jako Hans Stuck nebo Rudolf Caracciola. Prvního úspěchu si ceníte vždycky nejvíc.