The Tiger Lillies zahrají s orchestrem a zavzpomínají na Sodomu a Gomoru v Praze

Složil jsem je přímo pro něj. Je to speciální program. Napsal jsem album ze svých vzpomínek na pobyt v České republice. Pokrývá všechny lidi z té doby, Američany v Praze. Jedna z písní je o otci mé přítelkyně, který byl odvlečen KGB na Sibiř, kde byl mučen. Vrátil se po deseti letech, to už jí bylo patnáct, takže neviděl, jak vyrůstala. Je to o časech, kdy jsem byl v Praze a o mých vzpomínkách na počátek devadesátých let.

Je to legrační, pamatuju dvě věci, Čechy a české fanoušky, a pak to, kolik tu bylo cizinců, Američanů, ale taky Angličanů. Měl jsem českou přítelkyni a manažera, to sice byl Angličan, ale velký fanda Čech, žil tady, mluvil česky, miloval Čechy a nenáviděl Američany a další cizince. Kvůli němu a své přítelkyni jsem byl víc s Čechy, trávil jsem s nimi čas po hospodách, hrával jsem u Vystřelenýho voka, i když tam se to mísilo s cizinci, a v podobných místech. Vystupovali jsme v mnoha městech v České republice.

Ale byla tu také velmi výrazná přítomnost Američanů, jenže ne takových jako dneska, byli to alternativci, žádní turisté, ti tu nebyli. To bylo u vás na začátku devadesátých let neuvěřitelné, nikdo k vám nejezdil, myslím, že turisté měli strach jezdit, pro mainstream to byla pořád komunistická země. S Čechy se cizinci moc nemíchali, všichni byli blázniví, opilí, protože pití bylo levné, brali drogy, byla to skutečná Sodoma a Gomora. Proto jsem desku nazval Devil´s Fairground.

To byl nápad Ondřeje (Hraba) z Archy. Název alba je Devil´s Fairground, ale jemu se to nelíbilo. Nevím, jestli to má něco do činění s překladem do češtiny, protože je hodně divadel, která použila slovo ďábel. Tak jsem mu řekl: „Ty pořádáš koncert, tak ty vyber název.“ On chtěl použít slovo Bohemian. Navrhl jsem Bohemian Rhapsody, on přišel s Bohemian Nights a já souhlasil.

No, člověk, se kterým jsme spolupracovali nejvíc, byl aranžér Michael (Nejtek). Původně jsme to měli dělat s jiným orchestrem, který nebyl z Prahy, ale z Českých Budějovic. Nakonec to děláme s pražským orchestrem, ale pořád s Michaelem, se kterým jsme se o projektu bavili už dřív. Nahrál jsem písně ve svém studiu v Berlíně, poslal jsem mu je on si je poslechl a vytvořil k nim aranžmá.

Už jsme s orchestry dříve spolupracovali. Asi před deseti lety to byl Severošvédský operní orchestr. Také jsme spolupracovali se známým smyčcovým Kronos Quartetem. Se soubory zaměřenými na klasiku jsme spolupracovali dost a já si to užívám. Myslím si, že náš zvuk je docela evropský a hodně z klasické hudby, zejména romantické z 19. století, vychází lidových nebo cikánských melodií, takže si myslím, že to funguje velmi dobře. S výsledkem jsem velmi spokojený.

Hraju v Arše rád a těší mě, že hrajeme v mnoha divadlech po celém světě. Nikdy jsme nebyli zváni na hudební festivaly, ale vždy na divadelní, asi proto, že i když hrajeme hudbu, je to trochu divadlo. Ale můžeme hrát v hospodě, je to sice rozdíl, ale já se o to nestarám. Během let se měníš, vyvíjíš se, i některé lidi přibíráš a další opouštíš...

Jsem spokojený s hudbou, kterou hraji nyní, a ta se liší od hudby, kterou jsem hrál před patnácti dvaceti lety. Ze změn mám radost, protože pokud se neměníš, jsi v problémech, staneš se cover bandem vlastních věcí. Je důležité postupovat dál a měnit se, psát stále nové skladby, natáčet nová alba, protože chci, aby The Tiger Lillies byli živí, tvůrčí. Nechci přijet do Prahy a hrát jen staré písně, písně, které jsem hrál před dvaceti lety. To by přišli diváci jen jednou. Myslím si, že lidi chodí na naše koncerty, protože děláme různé věci, různá představení, různé projekty, což je baví, vidí nové věci

Nejsem někdo, kdo by nechtěl hrát staré písně. Na konci každého koncertu křičím do publika: „Tak a teď hrajeme na přání“. Lidé křičí různé názvy písní a my jsme šťastní, že je můžeme zahrát. Neděsím se své minulosti, mám ji rád, jsem na a staré písně velmi hrdý, některé přestavují klasiku The Tiger Lillies. Hraju je rád a rád pokračuju v jejich hraní.