Hlavní obsah

The Prodigy zopakovali osvědčené formulky

Právo, Jaroslav Špulák

Od tak významné kapely devadesátých a počátku nultých let, jakou britští The Prodigy jsou, bylo namístě očekávat, že nové album The Day Is My Enemy, na něž nechala fanoušky čekat šest let, bude na elektronické scéně významnou událostí.

Foto: PRÁVO – Petr Hloušek

The Prodigy vystoupili v roce 2010 na festivalu Rock for People v Hradci Králové.

Článek

Nakonec je to sice kolekce dobrá, nad to hodnocení však nedosahuje. Žádná nová revoluce se nekoná. Za avizovaným návratem ke kořenům je důsledné zopakování toho, co již kapela v pětadvaceti letech existence na minulých albech vyřkla.

Nedlouho před premiérou novinky její člen Liam Howlett řekl, že bude nejtemnější a nejméně hitová ze všech. U skupiny, která v mainstreamových rádiích nikdy mnoho místa neměla, to byla proklamace poněkud zavádějící, Howlettovi je ale nutno dát za pravdu. Většina skladeb je rychlá, agresivní a chybí jí sebemenší náznak asertivity.

The Prodigy se zvukově ohlédli do devadesátých let, v tom kolekce připomíná jejich tehdejší nahrávky. Stylově pak navázali na to, co činili na předešlém opusu Invaders Must Die. Jde nadále o agresivní elektronickou hudbu, která skvěle pasuje na párty, na níž jsou všichni převlečeni za upíry a vlkodlaky a nikdo po celý večer masku neodloží.

Na takovou temnotu jsou The Prodigy dlouhodobě naladěni, vždy se ji snažili na svých albech nastolit. V devadesátých letech se ale nadto z jejich snažení vylouply skladby Firestarter, Breathe či Smack My Bitch Up, natolik silné a od dalších odlišné, že dokázaly žít vlastním singlovým životem a spolutvořily páteř elektronické scény doby.

Na nové desce podobné kompozice nejsou. V každé je možné částečně podlehnout dílčím zajímavostem, žádná z nich ale nenese nic mimořádného.

Lze proto upřímně ocenit hypnotičnost titulní skladby, taneční pobídku Rhythm Bomb či Destroy, lehounké exotično v Medicine, hymničnost v Invisible Sun, tažný riff v závěrečné Wall Of Death či aranžmá instrumentálky Beyond The Deathray. Kdyby ale na desce takové tři skladby nebyly, vůbec by to nevadilo.

Nejde vlastně ani tak o to, že The Prodigy opakují staré formulky a předkládají je jako nové nápady. Ve vlastním hudebním světě a stylu, který tvořili, na to mají koneckonců nárok. Svízel je spíše v tom, že své fanoušky nechali čekat šest roků a nyní jim servírují sbírku kompozic, kterou by jistě při troše dobré vůle zvládli vydat již před třemi lety a mohli tak učinit s výrazem pracovitosti v tvářích.

V návaznosti na to nicméně dlužno konstatovat, že v koncertním provedení budou skladby z nového alba stejně strhující a přesvědčivé jako ty, které The Prodigy (vedle několika hitů) dosud naživo představovali.

Celkové hodnocení 70 %

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz:

Související témata:

Výběr článků

Načítám