Článek
Možná to byl vrchol celého programu, protože celodenním náporem slunka znavené publikum v sobě sebralo ještě dostatek sil a při sympatickém electroswingu rakouské kapely radostně tančilo. Ukázalo se, že tento styl má v České republice řadu stálých i příležitostných příznivců, a že The Parov Stelar Band jsou na tom, jako jeho klíčoví představitelé, přinejmenším stejně.
Britští The Ting Tings byli návštěvníky festivalu přijati podobně. Jejich hudba více vychází z punku, který mísí s elektronikou, mnohé postupy nicméně electroswing evokují, a tak vcelku nevadilo sálající horko, které odpoledne areál festivalu opanovalo. Zpěvačka Katie White nebyla sice vždy přesná a některé taneční pasáže byly věru nenáročné, spíše připomínaly zrytmizované dětské říkanky, nicméně pokud jde o tanec mas, ten dnes v hudební podpoře není tak vybíravý, jako byl například v osmdesátých a devadesátých letech.
The Ting Tings příjemně překvapili.
Na hlavní scéně potvrdilo v neděli odpoledne vynikající formu kladenské Zrní. Jeho písničky si zásadně pohrávají s náladou a také aranžérsky i instrumentálně jsou velmi pečlivě připravené, přitom hravé. Z českých skupin na festivalu patřilo Zrní rozhodně k nejlepším.
Skupina Zrní na Rock for People Europe zazářila.
Vojtěch Dyk se představil ve festivalovém setu s brněnským B-Side Bandem a sotva lze něco namítat proti jeho pěveckému umu a hudební erudici doprovodného tělesa i na pódiu přítomných vokalistek. Dykova družina svou pravou tvář nicméně odhaluje především v písničkách původních. Pokud jde o coververze, mnohé z nich upřely původním verzím silné melodické linky, které z nich udělaly celosvětové hity, což vystoupení na kouzlu nepřidalo.
Vojtěch Dyk přijel s B-Side Bandem.
Mimo hlavní proud
To nejpodstatnější se na Rock for People Europe přirozeně dělo na hlavní scéně. Na těch vedlejších ale mnohdy bylo také co sledovat i obdivovat. Vynikající byli například finští French Films, kteří do své směsice rocku a popu vtiskli takové nasazení, že z pódia doslova lítalo mezi diváky a zasahovalo jejich nejcitlivější místa i pohybový aparát. Navíc tahle kapela umí vymyslet přesvědčivé melodie, a tak mnohým divákům ještě řadu minut po skončení jejího setu pár takových znělo v hlavě.
Belgičtí popoví alternativci Robbing Millions překvapovali intimitou svého projevu, do kterého nasazovali melodické linky jako vytržené z popu osmdesátých let, a lucemburští No Metal In This Battle zase ve svém progresrockovém stylu sázeli především na silné instrumentální pasáže, které vygradovali do velmi emotivních ploch.
Dva dny by byly lepší
Bez ohledu na to, že od pátečního odpoledne do nedělní noci bylo v Plzni opravdu horko a teploty sahaly nad třicet stupňů, nabídli pořadatelé z Ameby Production festival, kterému by místo tří dnů slušely dva. Trojdenní program byl příliš roztahaný a nenabízel jenom zajímavé kapely, nýbrž přišel i s několika nezáživnými sety. Kdyby ti nejlepší byli poskládáni do dvou programových dnů, byl by festival silnější, zábavnější a přitažlivější.
Přesto se konal ve velice příjemném areálu, v němž byl dostatek občerstvení i hadic s vodou, u nichž se mohli přítomní osvěžit. U řeky se našel i stín pro odpočinek a kapely ze zemí Visegrádu, hrající v Papírně, scéně za řekou, stály také za pozornost.
Nadto dvanáct tisíc příchozích není na první ročník sestřičky festivalu Rock for People špatné číslo. O tom, zda akce bude mít za rok pokračování, se nicméně pořadatelé prý teprve rozhodnou.
Hlavní hvězdy, britští Motörhead a němečtí Guano Apes, vystoupily v sobotu. Pátečnímu programu kralovali Peter Doherty v sólovém setu a britští Modestep.