Článek
Vystoupení odstartovala jižansky přímočará Lil’ Devil z alba Electric. Nabroušená kytara Billyho Duffyho nenechala nikoho na pochybách, že tady nepůjde o žádné novátorské experimentování, nýbrž o poctivý, řízný bigbít. Nekomplikovaná rytmika bohužel s trochu utopenou basou poskytla hřiště dvěma hlavním aktérům - kytaristovi Duffymu a zpěvákovi Ianu Astburymu.
Zatímco první jmenovaný plnil svou úlohu kytarového čarostřelce s přehledem zkušeného veterána, Astubry bohužel nedosáhl na laťku, kterou si na studiových nahrávkách The Cult nasazuje příliš vysoko. Jeho hlasivky, unavené a zdevastované léty intuitivního, netechnického zpívání a zřejmě i nespoutaným životním stylem někdejší rockové hvězdy, nestíhaly zejména při delších tónech ve vyšších polohách. Znát to bylo hlavně při skladbách Sweet Soul Sister, Nirvana či Fire Woman, kterým v refrénu dominují dlouhé, pevné tóny, místo nichž ale ze sebe Astbury v Praze vyrážel jen nedodýchané staccatové výkřiky. Je to škoda, protože Astbury disponuje jedinečnou barvou hlasu, který na albech zní jako nezadržitelný živel.
Suverénní klišé nešla neocenit
The Cult ale i přes Astburyho indispozici měli co nabídnout a čím strhnout. Je to kapela, která se vždy pohybovala na pomezí stylů. Přes gothicrockové začátky alb Dreamtime a Love se přes ryze hardrockovou desku Electric a pompézní Sonic Temple a Ceremony dostali až k téměř metalovému nabušenému soundu na albu Beyond Good and Evil. Kouzlo The Cult spočívá v autentičnosti tohoto proplouvání. Kromě zmíněných skladeb zazněly ještě například řízné Wildflower a Love Removal Machine, postpunkové Spiritwalker, She Sells Sanctuary nebo Rain, či nadupaná Rise, při které konečně trochu zaduněla basa.
Ian Astbury a Billy Duffy na pódiu pražského Divadla Archa.
Kapela při koncertě v podstatě vrstvila jedno klišé na druhé, a to jak hudebně, tak vizuálně. Ale činila tak se suverenitou, jakou nelze neocenit. Duffyho sóla by od většiny jiných kytaristů vyzněla někdy až trapně, tenhle peroxidový blonďák do nich ale dokáže propašovat jakousi nekompromisní osobitost, takže nezbývá, než všechny jeho postupy, i ty tisíckrát jinde slyšené, pokorně respektovat.
The Cult se mohou chlubit bezesporu výrazným repertoárem. Svým zvukem a charismatem se mohou měřit s desítkami jiných rockových legend zvučnějších jmen. V pozdějších stádiích své kariéry ale nedokázali nahrát lehce zapamatovatelný rádiový hit, který by dramaturgové neignorovali, a navíc totálně zaspali 90. léta. Možná i proto v úterý hráli v Arše a nikoliv například v O2 Aréně.