Článek
Který druh je ohrožený?
Má deska není projekt, který má upozorňovat na nějaký konkrétní ohrožený druh. Takový ohromný filozofický záběr mít nemůže a nemá. Název má podle poslední skladby na desce, ve které se zralá dáma obrací za svým životem a něco si o něm myslí.
Nicméně jste člověk, který se kolem sebe ohlíží. Vezměme to z pohledu lidí. Který typ člověka je podle vás dnes už vzácný, tudíž ohrožený?
Všichni jsme vydáni napospas velkým náhodám a velkým katastrofám, které nemůžeme ovlivnit. Ohroženi jsme svým způsobem všichni – ženy, muži, děti, stařenky, blonďáci. Obecně ale soudím, že jsou více ohrožení citliví lidé, kteří si nechávají úzkost propustit k srdci.
Těm se žije poněkud obtížněji, ačkoli na druhou stranu jistě není dobré mít srdce okoralé, jít životem a nehledět vpravo vlevo. Vypadá to jako předpoklad nějakého úspěchu, možná dokonce nějakého momentálního opravdu ano – vidíme to v naší politice. Naším úkolem je ale žít život.
Prošel jste někdy obdobím, kdy jste cítil, že o druh poetiky, která je ve vašich textech, není takový zájem?
Necítil, protože jsem to nikdy moc nepoměřoval. Ne že by to bylo zanedbatelné. I sám Leonard Cohen v Praze děkoval publiku za to, že se zajímali o jeho písničky a tím ho udržovali při životě. Písnička bez posluchačů nežije. Přesto je pro mě ještě důležitější, abych byl s textem spokojený já sám, abych si mohl říct, že už to líp neumím. I kdyby to nakonec poslouchaly jen moje žena a dcera.
Vnímáte, že už jste dnes vy sám vzor pro některé české textaře?
Vzor je strašně velké slovo. Z dětství si pamatuju, že vzory byli třeba Jan Žižka nebo Klement Gottwald. Myslím si, že já vzorem nejsem, ani bych být nechtěl, protože znám všechny své nedostatky a omyly.
Možná bych ale chtěl bych být inspirací, o které lidé budou říkat, že příběhy, které vypráví, současně žije. Nejsem určitě sám, totéž poskytují Cohen, Dylan, Márquez, Picasso a další velcí tvůrci. Byl bych šťastný, kdybych se k nim malinkatým a skromným podílem mohl přidružit. Tu a tam někdo říká, že ho mé texty inspirují. Věřím, že to není jenom zdvořilost.
Existuje nějaký návod pro psaní textů?
Asi neexistuje, protože pokud by existoval, dávno by ho někdo popsal. Umění psát je vzácný dar, který vůbec nemusí být na celý život. Známe autory, kteří napsali báječnou knihu, ale žádná další už nebyla ono, i když jich pak bylo ještě deset. Jsem šťastný, když mě něco napadne.
Ono to totiž nebývá tak často. Vždycky začínám z nuly, nic nevím. Na začátku spolupráce s Petrem Hapkou jsem psal spíš sloganovité texty – „štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš“ nebo „s cizí ženou v cizím pokoji“, což je slogan, kolem kterého se pak točím. Mimovolně jsem ale tenhle způsob opustil.
Kam jste se posunul?
Není to programové, ale řekl bych, že jsem smířlivější. Odešel jsem k niternějším věcem, které nemají takové efekty kolem.
Na vaší desce je písnička Tramtárie. Kde je ona Tramtárie?
Říkala to moje babička. Tvrdila, že za jejího mládí byla za Prašnou bránou v Praze pole, takže pro ni jet třeba na Žižkov znamenalo jet do Tramtárie. Pro mě je Tramtárie území nesrozumitelné, vzdálené, podivné. Je to ozvěna výkladu mé babičky, který samozřejmě není jediný.
Proč jste na nové desce vsadil výhradně na zpívající ženy?
Deska Citová investice, kterou jsme dělali s Petrem Hapkou, byla jen pro muže. Řekl jsem si tedy, že zkusím druhou polohu. Původně jsem chtěl, aby na desce zpívaly tři zpěvačky: mladá, ve středním věku a zralá. Myslel jsem na Anetu Langerovou, Radůzu – dejme tomu – a Hanu Hegerovou.
Nedokázal jsem se ale dát dohromady, takže jsem si jednou řekl, že není nutné, aby to byly jen tři ženy, a už vůbec ne slavné. Nakonec je na desce jen jediná zpěvačka – Lenka Nová. Ostatní jsou zajímavé osobnosti, u kterých před technickou dokonalostí stojí sdělnost a bezprostřednost.