Článek
Po celkem 29 letech film dokončil a uvedl nejdřív v Cannes a pak v Karlových Varech. I s tím byly potíže. Bývalý producent filmu chtěl projekci zabránit a soudí se o vlastnická práva. Nicméně obě projekce proběhly a nyní je film i v běžné české distribuci. A Terry Gilliam, který ve Varech poskytl Právu rozhovor, si jen dělá legrácky a všem potížím se směje.
Terry Gilliam a herečka Joana Ribeirová uvedli na MFF Karlovy Vary svůj film Muž, který zabil Dona Quijota.
Jak je to vlastně teď s tím portugalským producentem, co vás zažaloval a chtěl zabránit světové premiéře v Cannes?
Já už jsem s ním rok nemluvil. Myslím, že ani neexistuje, vymyslel si ho tisk, je to falešný producent. Ne, to je legrace… Chce ten film zničit, protože se mu ho nepodařilo natočit a nechce, aby svět viděl, že i když jemu se to nepovedlo, ten film přesto existuje.
S jakými pocity jste se díval na dokument Keitha Fultona a Louise Pepeho Ztracen v La Mancha, který ukazoval, kvůli čemu jste musel natáčení po šesti dnech ukončit?
Rozesmálo mě to. Bylo to pravdivé, naprosto přesné. Poprvé jsem to viděl na nějaké projekci, kde byli i jiní filmaři a vesměs byli zděšení, že vidí na plátně všechny noční můry režisérů od přírodních pohrom až po onemocnění hlavního představitele… Dělali „ááách a óóóch, to je hrůza“, byli z toho šílení. Já jsem se smál.
Záběry z filmu Muž, který zabil Dona Quijota.
A řekl jste si, tak to teda ne, já ten film na plátno dostanu!
Tak jednoduché to nebylo, trvalo chvíli, než jsem dostal z hlavy původní herce, Johnnyho Deppa a Jeana Rocheforta, protože pro tehdejší verzi byli dokonalí. Ale pak jsme postupně s mým spoluscenáristou Tonym Grisonim začali uvažovat o tom, že se to třeba dá udělat trochu jinak. A začal kolotoč přepisování, kdy jsme u každé verze měli pocit, že píšeme nový film.
Jak moc se hotový scénář od původního lišil? Ukázal jste ho Johnnymu Deppovi?
Neukázal, už je na to moc starý, tak proč… Myslím, že by ho ani nepoznal, tak moc se ten film proměnil. Velký posun byl už v tom, že původně dostane postava, kterou měl hrát Johnny, ránu do hlavy a probudí se v sedmnáctém století. Ale z různých důvodů se ukázalo, že bude zajímavější, když to ponecháme v našem současném světě. Za prvé to bylo levnější, nemusel jsem odstraňovat elektrické dráty a natáčení nám nerušila letadla.
Ale nejdůležitější bylo, že ta nynější postava, kterou hraje Adam Driver, natočila film o Donu Quijotovi deset let před tím a teď se vrací do vesnice, kde se točilo a zjišťuje, že všem těm lidem převrátil život naruby. Takže je to vlastně o tom, jak film působí i na ty, kteří se podílejí na jeho tvorbě. Je těžší, než měl být ten původní, ale jsem s ním spokojen.
Proslavil jste se jako člen britské komediální skupiny Monty Python – jak jste se do ní jako jediný Američan dostal?
Potřebovali americkou energii, to je přece jasné! Ale ne, ve skutečnosti to bylo tak, že jsem přijel do Anglie, a kromě své anglické přítelkyně jsem tam znal jenom Johna Cleese, protože působil v časopise, v němž jsem v New Yorku pracoval já. John už byl známý i v televizi a nakonec jsem ho přiměl, aby mi dal kontakt na televizního producenta, protože jsem se tam chtěl dostat také. Ten člověk produkoval dětský pořad, byl to amatérský karikaturista, líbily se mu moje věci, koupil si nějaké mé skeče a tak to začalo.
Záběry z filmu Muž, který zabil Dona Quijota.
Jak na tu dobu dnes vzpomínáte?
Bylo to skvělé. Měli jsme vlastní pořad v BBC a měli jsme ho naprosto pod vlastní kontrolou. Žádný producent, režisér nebo manažer nám do toho nemluvil. Nás šest si zkrátka dělalo, co chtělo. Taková souhra je hodně vzácná.
A asi nemohla vydržet na celý život…
Nemohla. Jeden muž z BBC se dokonce nedávno nechal slyšet, že dnes už by nás nevysílali, protože jsme tam samí bílí muži, je to nevyrovnané. Taková pitomost! Zlý bílý muž může za všechny špatnosti světa – tak to chci být černá lesba v přechodu! Ale vážně: V BBC skutečně platí, že ve všem, co vysílají, musí být zastoupena i ta sebemenší skupinka lidí na planetě. Velmi mě to rozzlobilo, protože komedie není ansámbl, není to tak, že dáte dohromady skupinu lidí jako v boy bandu, kde je zastoupen každý. Humor musíte umět, a ne přemýšlet o tom, jaké je genderové, rasové nebo sexuální zastoupení.
I jinak se situace změnila. Tehdy byly jen tři televizní kanály a ten den, kdy se vysílal náš pořad, lidé všude v práci mluvili o nás. To už teď není a nemůže se to vrátit. Všichni se dívají na tolik různých věcí… Je to zvláštní doba. Ale pro nás byla ta naše doba dobrá, velice rychle nás to proslavilo.
Jak vůbec vidíte budoucnost kinematografie?
Není to moc hezký výhled. V mládí jsem utekl od televize k velkému plátnu, ale to se teď redukuje nejen na obrazovku, ale dokonce na displej mobilu. Kino je chrám, kde si divák připadá vůči plátnu maličký a vzhlíží k tomu, co vidí. S telefonem je naopak divák ten velký, ale zážitek nemůže být žádný. Lidé zapomínají žít vlastní životy, když ty cizí sdílejí čtyřiadvacet hodin denně na Netflixu. A za deset dní natáčení jedné reklamy jsem vydělal víc peněz než za celého Dona Quijota.
Jak se s ostatními členy skupiny Monty Python stýkáte dnes?
Jsme podnik, vlastníme televizní pořady a dva filmy. Setkáváme se pořád, abychom se domlouvali, jak vydělat peníze tím, že recyklujeme staré kusy.
Co vás teď nejvíc baví, když je film hotov?
Nevím. Asi svoboda. Musím se vydat na nějakou pěknou dlouhou dovolenou se svou ženou, žádné jiné plány nemám.
V Česku jste mimo jiné natáčel film Kletba bratří Grimmů – jak na to vzpomínáte?
Český štáb byl výborný, obsazení skvělé – Matt Damon, Heath Ledger, Jonathan Pryce… A moc se mi líbilo, že bydlím v Praze, moc jsem si to užil. Měl jsem tu krásný půdní byt, jehož jediný problém byl, že všichni pavouci, kteří tehdy přežili povodeň, se usadili co nejvýš. Takže jsem bydlel s pavouky a honil jsem je vysavačem.