Článek
Překonav prvotní znechucení nad tím, že režisér McG nesehnal do svého filmu ani Lindu Hamiltonovu (Sára), ani onu pověstnou horu masa ze Štýrského Hradce, známou jako Arnold Schwarzenegger, pozorně jsem Terminátora Salvation prokoukal až do konce. A Oscara získává... nikdo.
Alespoň nominaci by si ale zasloužilo výtvarno (Martin Laing), kostýmy (Michael Wilkinson) a možná i kamera (Shane Hurlbut) a efekty (Charles Gibson, John Rosengrant), které bychom na začátku 90. let asi označili výrazem "boží". Scénáristé John Brancato a Michael Ferris spolu s režisérem McG neodvedli nijak výjimečnou práci, i když na plyšového lva to úplně není.
Film je na jednu stranu ohromující, na druhou stranu fádní. Obdiv si zaslouží neuvěřitelná vynalézavost ve výtvarném pojetí, tolik zajímavě natočených postapokalyptických krajinek, tolik úžasných fantaskních strojů, tolik zbraní a brnění všeho druhu není k vidění snad nikde jinde.
V zásadě zde tvůrci vycházeli z černého industriálního stylu starého Terminátora, ale ten tak bohatě rozpracovali, až z toho přechází zrak. Létající terminátoři na vás upírají svá proradná očka, obrovští chodící ničitelé rozdupávají domy a auta, malí naleštění mototerminátoři zase připomínají závodní motorky. Nezbývá než smeknout klobouk nad nespoutanou fantazií.
Vykrádání sebe sama
A teď kousněme do kyselého jablka. Příběh čtvrtého terminátora je přebytečný jako hranatý walkman z 80. let ve věku gigabytových mp3 přehrávačů. Snaží se jen znovu opakovat mnohokrát viděné.
Jediným poměrně zajímavým (ale ve sci-fi nijak originálním) nápadem je člověko-stroj v podání Sama Worthingtona, který zápolí s vlastním mozko-čipem. Netuší, kým je, a nevědí to ani ostatní lidé, kteří se ho logicky bojí.
Jinde si ovšem scénaristé s logikou moc nerozumí. Lidé tu běžně absolvují nárazy, pády a exploze, které by nepřežil ani dvojitý Schwarzenegger říznutý Chuckem Norrisem, a vzápětí odcházejí jakoby nic. Technicky dokonalí a údajně inteligentní terminátoři navíc podezřele často střílejí vedle a nevšimnou si ani jednoduché pasti připravené na zemi. Jaderné výbuchy asi také nikomu nic neudělají, protože hrdinové je vesele pozorují a neschovávají se.
Tvůrci jakoby cítili, že čtvrtý příběh sám o sobě neobstojí, cpou do filmu různé odkazy ke starším filmům - např. když jedou mototerminátoři, připomínající motorky, hraje slavná You Could Be Mine od Guns' n' Roses.
Scéna v továrně je pak nestydatým sebevykrádáním - hlavní hrdina couvá a střílí do terminátora, který se vždy zvedne a postupuje. Když ho praští, železná lebka se otočí, ale pak se pomalu narovná a červená očičika zlověstně svítí. Samozřejmě se na terminátora zase musí vylít žhavá ocel. To je náhodička, ještě že máme ty železárny! Kolikrát jsme už tohle vlastně viděli? Myšlenky, které postavy občas pronášejí (obětujeme-li při bombardování i naše lidi, nejsme lepší než stroje), už to nevytrhnou. Smutná pravda je, že tahle série měla skončit po druhém dílu.