Terezie Kovalová: Vyrůstala jsem v tom, že nejsem krásná

Teď zrovna jsem v období, kdy se to mění. Roky jsem byla víc kolega než sólista, což byl po dospívání v klasické hudbě, kdy jsem naopak byla směrována k tomu, abych byla sólista, takový, řekněme, úkrok.

Blíží se dotočení mé první sólové desky, a okolnosti jako kdyby samy reagovaly na to, že teď potřebuju věnovat víc času sobě.

Pěkně to vystihli moji producenti Aid Kid a Pjoni, kteří jsou mimochodem nominovaní na Českého lva za hudbu k filmu Arvéd, který jsem s nimi také natáčela. Řekli: „Nevíme, co natáčíme, ale je to super.“ Tak k tomu přistupuju i já.

Můj nástroj, violoncello, byl pevně ukotven v určitém žánru, a jestli jsem něco posledních patnáct let dělala, tak to bylo právě rozbourání toho ukotvení. Deska to má reflektovat. Je spojená i s věcmi, které si zpracovávám.

Pojí se s tím moje psychoterapie a také to, jak pandemie zasáhla do života muzikantů. Pro mě je to taková multimediální kulička, která schovává spoustu věcí, včetně traumat, která jsem si odnesla.

Ideálně chci směřovat ven. Rozhodně budu koncertovat po naší krásné republice, ale tím, jak je věc nadžánrová, by se mi líbilo, kdyby byla i nadnárodní.

Cítím, že je učení podhodnocené vzhledem k penzu práce, kterou učitelé musí vykonat. Pro mě je to tedy otázka souboje s časem. Stojí mi to množství práce za to ohodnocení?

Jsem z učitelské rodiny, takže vnímám, že učení ke mně patří, že k němu mám předpoklady. Celé mi to ale otočil covid. Dlouho jsem učila, protože mě to prostě bavilo, finanční stránku jsem neřešila.

Když přišel covid, byla to najednou jediná věc, která stabilně vydělávala. Teď přemýšlím, jestli je to vůbec možné časově udržet a za jakou cenu. Vždycky budu stát za učiteli a jejich prací, ale zároveň momentálně cítím, že je potřeba, aby se moje role posunula zpět k onomu sólistovi.

Upřímně moc nevím, protože se mezi těmi lidmi nepohybuju. Vnímám ale posun u hudebníků mladší generace, kteří zkoumají nové možnosti i proto, aby se uživili.

Ano, měla jsem to zakázané už od dětství. Jednou jsem se dostala k partě, co hrála basket. Máma na to přišla a byl průšvih. Teď vidím, že bych se fyzičce potřebovala věnovat, mít ten návyk a režim, který mi chybí.

To je docela častá věc. Kolem takových žen to umí někdy přilákat zvláštní směsici lidí. Osobně si moc neuvědomuju, jak vypadám. Vyrůstala jsem v tom, že krásná nejsem. Dlouho mi trvalo přijmout, jak mě okolí vnímá. Dodnes s tím mám problém.

Jako dítě jsem byla hodně izolovaná, nemocná a moc jsem nebyla ve společnosti. Dlouho mi trvalo a stále trvá učit se standardní social cues (verbální i neverbální signály, ze kterých poznáme pocity lidí). Takže mě spousta chlapů balila, a já to ani nevím, protože to prostě nepoznám.

Rozhodně. Kdybych nevypadala tak, jak vypadám, tak bych se nedostala tak daleko. Je to věc, která může být využita i zneužita, je to na každém. Pro mě osobně bylo důležité kolem sebe nejprve vytvořit vatu toho, co jsem za roky udělala. Pak můžu použít to, jak vypadám.

Teď už mám za sebou tvorbu, není to jen o tom, že jsem hezký ksicht. Cítím díky tomu základ, hodnotu, o kterou se můžu opřít.