Tereza Balonová: Umím být tři dny zavřená v pokoji a pak tři dny pařit

Když jsem začala desku točit, dostavil se u mě pocit, že do mého života kapela přijde. Začala jsem se tomu otevírat. Letos ji ale ještě nehledám, chtěla bych dál koncertovat s looperem. Myslím si však, že v budoucnu budu na pódiu i s ní. Zároveň bych chtěla mít koncerty, kdy budu na scéně sama a doprovázet se jen kytarou a looperem.

Změnila se spousta věcí. Odehrála jsem velké množství koncertů s různými interprety, ať už to byli Mirai, Divokej Bill, David Koller, Jelen, nebo Ewa Farna. Každý z nich přistupuje k muzice trochu jinak, a všichni pro mě byli tím pádem inspirací. Nacházela jsem si u nich věci, které vyhovují mé nátuře.

Zajímavé byly i koncerty s písničkářem Pokáčem. Předtím jsem vystupovala s kapelami nebo zpěváky, kteří za sebou mají skupinu a součástí jejich setů byla třeba i vizuální show. Pokáč ale kapelu nemá, já také ne. Seděli jsme spolu v dodávce, potom v šatně, v klidu si povídali a pak přišel čas jít na pódium. Popadla jsem nástroj a šla. Ty koncerty jsem si užila jinak.

Jak kdy. Někdy jsem velký introvert, jindy zase extrovert. Pere a míchá se to ve mně. Ostatně tohle téma se objevuje i v některých mých písních na desce. A skladba Jsem je pouze o tom. Jsem typ člověka, který umí být tři dny zavřený ve svém pokoji a nevylézt a další tři dny pařit na párty mezi spoustou lidí. Mám ráda oboje.

David Koller si mě jednou vzal do šatny, což pro mě byl silný zážitek. Kdo by si také nepřál být v šatně s Davidem Kollerem. Bavili jsme se o muzice a Adam Koller, jeho syn a bubeník, mi pak napsal, že mi fandí, protože se mu líbí, co dělám.

S Ewou Farnou jsem měla podobnou zkušenost. Měla jsem z toho radost nejen kvůli tomu, že je obrovská hvězda a opravdová profesionálka, ale i proto, že máme společných více věcí než jen to, že jsme zpěvačky a autorky. Můj táta pochází z Havířova a já mám polské kořeny.

Má babička měla doma album Ewy Farné. Říkala, že je správné mít doma písničky zpěvačky, která je z jejího kraje, z nedalekého Třince. Byl to živák koncertu z jejích osmnáctin.

Když jsem u babičky byla ještě jako dítě, pustila jsem si jednou tu desku pořádně nahlas, skákala jsem na gauči, v ruce jsem místo mikrofonu měla ovladač, zpívala jsem do něj a hrála si na Ewu Farnou. A po letech mě vzala jako hosta na své koncerty a chovala se ke mně jako k sobě rovné.

Seznámila mě i se svou maminkou, a ta mi pak napsala zprávu, že mi fandí a že se jí líbí, co dělám. Tohle byly a jsou skvělé okamžiky. Mám v sobě spoustu pochyb, asi jako většina lidí. Ale pak přijdou podobné chvíle a já si vždycky řeknu, že to, co dělám, má smysl.

Ano, a myslím, že je to tak správné. Kdybych o sobě nepochybovala, neměla bych motivaci posunovat se a vyvíjet. Na druhou stranu vnitřně vím, že to, co dělám, dělat chci, že je to má vášeň a budu na tom tvrdě pracovat.

Možná ano, ale spíš beach volejbal.

Přiznám se, že v tom jsem člověk z jiné doby. Komunikaci přes sociální sítě jsem se musela naučit, protože mi víc vyhovuje osobní kontakt s lidmi. Trvalo, než jsem přišla na to, že je to dobrý způsob, jak být ve spojení s fanoušky. V době covidu to byl vlastně jediný kontakt.

Samozřejmě jsem už na nich zažila různé útoky, někdy i vulgární. Naučila jsem se ale nepřipouštět si je a nepodléhat jim. Jinak bych se asi zbláznila.

Tak to ještě nikdo nepojmenoval, ale máte pravdu, částečně ano. Ta deska je velmi osobní, texty jsou buď přímo o mně, nebo o někom z mých blízkých, případně jsem v nich zpracovala příběhy, které jsem viděla kolem. Inspirace je v reálném životě.

Přitom jsem původně byla zaměřená hlavně na hudbu. Vnímala jsem ji více než texty, hodně jsem ji řešila. Dnes je u mě pořád trochu v popředí, ale snažím se více věnovat i textům.

Mnoho lidí má v životě člověka, který jim dokáže díky svým životním zkušenostem některé věci zlehčit, přenést se nad nimi či je pochopit. Já ho mám také. Je to starší osoba než já a je mi velmi blízká. Pomáhá mi v těžkých životních situacích, protože je třeba také prožila a hledí na ně už z jiného úhlu než já.

O začátku mé první velké lásky je Neposloucháš. Kopretiny jsou o stejném vztahu, o jeho konci. Když jsme se s tím klukem rozešli, byli jsme ještě dlouho dobří kamarádi. Setkávali jsme se, vraceli se k sobě a zase se rozcházeli. Nevěděli jsme, proč se to děje, ale dělo se to.

Kopretiny jsou o tom, že jsme spolu asi ještě chtěli být, ale už nemohli, protože jsme věděli, že to tak bude lepší. Obecně mám ale ráda, když si v písničkách najde každý svůj význam.

Myslím si, že správné cesty člověk hledá celý život. Pro lidi v mém věku je to však velké téma, děláme zásadní rozhodnutí. Odmaturujeme a přemýšlíme o tom, co dál, zažíváme velké lásky, hledáme správné partnery, přátele. Hledáme místo v životě. Já se rozhodla pro hudbu a zároveň jsem začala v Ústí nad Labem studovat pedagogiku.

Protože jsem odmala chtěla učit. Na základní škole jsem měla výborného učitele, který mě ovlivnil tak, že jsem se vydala na hudební cestu. Řekl mi, abych se přihlásila na přehlídku Porta, což jsem udělala. A díky tomu se můj život změnil. Měla jsem i jiné dobré učitele a profesory, měla jsem ale i špatné.

Došlo mi, že je to velmi důležité povolání. Ti lidé mohou mladým předávat nejenom informace, ale i vášeň pro věci, podpořit jejich talent nebo je nasměrovat ke kritickému uvažování. Je to i má touha a chtěla bych v tom být dobrá.

Může se vám hodit na Zboží.cz: