Článek
Do České republiky tentokrát přijíždíte jako ambasador smíchu organizace Zdravotní klaun. Čím je vám blízká?
Před deseti lety mě oslovili, protože věděli, že jsem sám působil jako zdravotní klaun. Okamžitě jsem spolupráci přijal. Je pro mě čest, že můžu být součástí této úžasně bláznivé rodiny a upozorňovat na skvělou práci, kterou tato organizace odvádí.
Každý z nás má v sobě klauna i filozofa a každý den bychom je měli nechat promlouvat. Občas se za ně stydíme, ale měli bychom je v sobě naopak živit. Literaturou, procházkami, uměním i aktivitou a každodenním životem. I klauni náš život mohou obohatit.
Zdravotní klauni navštěvují nemocnice a já jsem je několikrát jako Dr. Rollo doprovázel. Viděl jsem, jak dokážou změnit život dětem i dospělým lidem, se kterými vystupují. Důležité totiž je, že nevystupují pro ně, ale s nimi. Publikum se stává součástí představení.
Viděl jsem, jak se nemocné děti smějí a vrací se jim barva do tváří. Získávají energii na léčbu, kterou podstupují. Pacienti se na ně těší, protože díky nim chvíli myslí na něco jiného. Užívají si s nimi blázniviny i nádhernou poezii. Věřím, že klauni probouzejí energii, která dovoluje milovat a snít.
Rolando Villazón byl klaunem, který pomíáhal dětem.
Jste operní zpěvák. Je to svět, ve kterém je hodně prostoru pro humor?
Rozhodně ano. Zaprvé existují i komické opery a grotesky, v nichž je humor zásadní. Myslím, že i ty nejtragičtější postavy v sobě mají humorný aspekt.
Podle mě je ale naprosto zásadní humor zahrnovat do veškerého lidského konání. Dovoluje se na život dívat z odlišné perspektivy. Tím se odbourávají různá kulturní schémata a pocit, že se něco musí dělat určitým způsobem. Myslím, že nejen pro umělce je humor nástrojem svobody.
Kdy jste se zamiloval do hudby?
Nepamatuji si to, takže nejspíš velmi brzy. Vždy pro mě byl důležitý zpěv, nicméně láska ke klasické hudbě si žádá čas. Nějaká muzika se vám může líbit, můžete si zamilovat určitý kus, ale abyste do toho světa naplno vstoupili, musíte získat zkušenosti.
Proto čím dříve ji začnete objevovat, tím lépe. S poslechem hudby rostete, vypráví náš příběh. Příběh lidskosti. Myslím, že by se na hudbu měl klást daleko větší důraz ve škole, aby hudba hrála v životech dětí větší roli.
Hudbu jste tedy miloval odjakživa. Kdy jste začal objevovat tu klasickou?
Vybavuji si moment, kdy mě zaujal Koncert pro housle od Čajkovského. Slyšel jsem jen první větu a ta stačila, abych se zamiloval. Bylo mi asi deset let. Už tehdy ve mně úryvky melodií vzbuzovaly zvědavost. To objevování bylo spontánní, nebyl v něm žádný řád. Když se mě nějaká melodie silně dotkla, chtěl jsem slyšet víc.
Až později jsem začal poslouchat celé koncerty a zajímat se o historii. Například do Mozartova světa jsem naplno pronikl až v roce 2010. Od té doby je mou součástí. Je to přítel, který se mnou kráčí životem. Nelituji, že jsem ho objevil tak pozdě. Je jako květina, která rozkvetla. Předtím byl semínkem, které jsem dlouho pěstoval.
Rolando Villazón pomáhá dětem.
V roce 2011 jste se pustil i do operní režie. Proč jste si tehdy jako první vybral operu Werther od Julia Masseneta?
Už dřív jsem v ní zpíval. Poslední jednání je tak pěvecky náročné, že jsem přemýšlel i o tom, jak bych s ním pracoval jako režisér. Svou představu jsem podrobně rozpracoval a představil ji kamarádovi, který zná ředitele opery v Lyonu. Ten mě později pozval, abych tam režíroval. Režii jsem si oblíbil a už jsem v této roli pracoval na sedmi různých představeních.
Na co se nyní nejvíc těšíte?
Na koncert v Praze! A pak by mohla následovat celá řada recitálů španělské a latinskoamerické hudby. Mám také rád svou současnou roli v představení Pelleas a Melisanda od Debussyho v režii ctěného maestra Daniela Barenboima. Kromě toho dokončuji svůj třetí román, který souvisí se Salzburkem a Mozartem.