Článek
Co přesně znamená být frekventantem Lindemannova programu v Metropolitní opeře v New Yorku?
Je to, obrazně řečeno, jakási mateřská škola Metropolitní opery. Tamní producenti si vybírají talentované mladé umělce a snaží se jim ve dvouletém cyklu pomáhat na cestě do povědomí a k praxi v divadle. Cílem je dosáhnout nejvyšší možné kvality.
Nenazval bych to studiem. Ti, které si do toho programu vybrali, jsou v reálném prostředí a dostávají reálné podněty tak, jako by byli členy divadla. Přitom jsou chráněni jako talenty, které ještě potřebují zrát.
Také jsem si vyzkoušel práci v hospicu nebo v zařízení pro postižené.
Znamená to, že byste v budoucnu mohl v MET zůstat?
Metropolitní opera nemá svůj ansámbl. Veškeré produkce má nasmlouvané na sólisty řadu měsíců dopředu. Pro mě je to možnost stát se jedním z nich.
Předtím jste působil v Bavorské státní opeře...
Byl to podobný program, který trval také dva roky. Já v něm ale byl dva a půl roku, protože jsem ještě působil v předzkušební době. Byl trochu tvrdší, otužovali nás takříkajíc bez servítků. Jakmile skončil, následoval Lindemannův program v MET, takže jsem hezky plynule navázal. V podstatě je to taková čtyřletá střední škola s tím, že jedna část je v Mnichově a druhá v New Yorku.
Letos v lednu jste zvítězil v jedné z nejvýznamnějších pěveckých soutěží, Mezinárodní soutěži Francesca Viňase v Barceloně. Pocítil jste to na větším zájmu o vaše vystoupení?
Ano, hned poté, co jsem vyhrál, se ozvala s nabídkami divadla v Madridu, Paříži, Londýně a v dalších městech. Nemohl jsem je bohužel akceptovat. Jsem v Metropolitní opeře a smlouva mi nedovoluje dohadovat si další angažmá. Také musím brát ohled na svůj hlas, který se musí zatěžovat postupně.
Tenoristé totiž zpívají opravdu intenzivně jen asi deset až patnáct let svého života. V hlasově nejlepší formě jsou zhruba mezi osmadvacátým a čtyřicátým rokem. Období předtím a potom je rozjížděcí, respektive slábnoucí. Já se tomu ideálnímu teprve blížím.
Je v operním světě obvyklé dostávat v pětadvaceti letech tak zajímavé nabídky?
Mám velké štěstí. Narodil jsem se s tenorovým hlasem, který je sám o sobě vzácnější a tím pádem žádanější. V každé opeře je preferovaný, a jelikož je talentovaných a dobrých tenoristů málo, poptávka je vysoká. Už jenom to mi zajistilo množství krásných nabídek v tak mladém věku.
Nicméně tenorový hlas se musí řádně trénovat a je potřeba vědět jak, co sním a kdy je správné ho více zatěžovat. Peter Dvorský, skvělý tenorista, mi dal jednu radu. Řekl mi, abych neudělal stejnou chybu jako on a nechtěl všechno hned na začátku. Držím se toho, každý den mi ta slova znějí v uších.
Chtěl jste být operním zpěvákem už v dětství či v pubertě?
Chtěl jsem zpívat, ale ne operu. Dokonce jsem o tom ani nepřemýšlel, protože jsem neměl ponětí, co vlastně opera je. Klasická hudba mi byla vzdálena, zajímal mě jazz nebo populární hudba.
Chtěl jsem zpívat v jazzové kapele a v muzikálech. Asi do osmnácti let to byl můj cíl a měl jsem dokonce domluvené zkoušky v muzikálovém divadle v Brně. Z toho ale sešlo.
Proč?
Šel jsem na představení La traviaty od Guiseppa Verdiho v Národním divadle v Praze. Při předehře, kdy hraje smyčcová sekce, se ve mně něco přepnulo a já si řekl, že tak krásnou, univerzální a hlubokou hudbu chci zpívat. Její sdělnost mě uchvátila. Je to zvláštní, ale náhled na hudbu mi změnila jen ta předehra, vůbec nešlo o zpěv. Opeře jsem v tu chvíli propadl.
U koho jste studoval operní zpěv?
Po základní jsem studoval pedagogickou školu, takže jsem se stal učitelem ve školce. Pavarotti byl také učitel, spousta zpěváků nejprve studovala něco jiného a teprve potom přešla k opeře. Já potom začal navštěvovat konzervatoř v Pardubicích u Jarmily Chaloupkové.
Zažil jste někdy den s dětmi ve školce?
To víte, že ano. Měli jsme praxi v mateřské škole a já na ni rád vzpomínám. Také jsem si vyzkoušel práci v hospicu nebo v zařízení pro postižené v Zeleném domě pohody v Hodoníně. Na to nikdy nezapomenu, to byla velice zajímavá zkušenost.
Léčí hudba?
Jsem o tom přesvědčen. Zaprvé to cítím a také se mi mnohokrát stalo, že za mnou po koncertě přišli lidé, kteří o někoho přišli nebo měli nějaké zdravotní potíže, a řekli mi, že díky hudbě a mému zpěvu znovu pocítili radost ze života.
Na Dvořákově Praze se představíte na debutovém dni. Co přednesete?
Doprovázet mě bude varhaník Pavel Svoboda. Naše spojení samo o sobě trochu ztížilo výběr repertoáru tak, aby byl pro můj hlas, abychom se oba se co nejlépe prezentovali a aby to bylo na umělecké výši. Vybrali jsme Dvořákovo dílo, které je sice psané pro klavír, ale předneseme ho s varhany.
Uvedeme dvě z Biblických písní, jednu Bachovu kantátu a také dvě skladby mého kamaráda Jiřího Najvara z Brna. Jsem z toho trochu nervózní, protože ani jednu jeho skladbu nikdy nikdo neslyšel a my netušíme, jak budou přijaty. Na debutovém večeru budou mít svou premiéru.