Hlavní obsah

Tenkrát, když ještě byla budoucnost kompletní

Malíř Pavel Matyska přiznal, že impulzem k určitému směřování jeho tvorby byla věta, která tvrdila, že minulost už není a budoucnost ještě nenastala. Možná i proto nazval svou výstavu „Tenkrát když ještě“, která trvá v pražské Galerii Václava Špály do 28. srpna.

Foto: Jan Šída, Právo

Matyskova představa našeho předka (Člověk, 2020)

Článek

Syrová malba a studené barvy

Jako by prostřednictvím svých (většinou) velkoformátových akrylů přemýšlel nad tím, jak člověku nenávratně uniká čas. A také čím se na něm projevuje fakt, jak tyto změny vnímá a jak na ně reaguje. Syrové malby vytvářené v drtivé většině studenými barvami (s dominantní šedou a modrou) působí archaickým dojmem.

Což je záměr, protože tvůrce se ohlíží především do minulých věků. Do doby, kdy vládli naší planetě dinosauři. Jenže jejich dominance, jak známo, definitivně skončila. To si člověk asi nejlépe uvědomí před plátnem Kostra jde (2019). Malíř gigantického ještěra oholil doslova až na kost. Jako by tím chtěl akcentovat pomíjivost a smrtelnost.

Podobné vyznění má také dílo Ta chvíle (2020), jehož hlavní téma představuje zákon přírody, totiž že silnější žere slabšího. Pod krvavě rudými červánky se z temných vod vynořují ozubené čelisti vodní obludy a v nich se ve smrtelné křeči svíjí velká ryba.

Prehistorická agresivita zůstala

Jenže pak vstupuje na jeviště světa postava zvaná Homo sapiens, tedy člověk rozumný. Všichni však víme, jak to s tou naší rozumností je. Takže zřejmě proto nazval malíř jeho portrét pouze Člověk (2020).

Z obrazu na nás hledí pračlověk s tváří, která vypadá jako nahrubo vytesaná ze skály. Místo očí má hluboké temné stíny, divokou vizáž akcentuje výhrůžně vysunutá brada. Tak tohle je náš prapředek.

Dnes jsme sice vizuálně i rétoricky uhlazenější, ale ta prehistorická agresivita v nás na věky zůstala jako hlavní poznávací znak.

Proto, aby návštěvník lépe pochopil rozdíl mezi tím, co je, a tím, co bude, vložil do některých prací nápis, který jako reklamní logo visí zavěšený v celkové kompozici.

V centru obrazu Žhavá (2022) je z větví složeno sousloví „žhavá současnost“ a v průhledu mezi větvemi pralesa krouží temný flek. Možná orel, ale možná létající stroj s jadernou výzbrojí.

Zatímco Budoucnost (2020) operuje s podobnou vizualitou, nad nápisem „světlá budoucnost“ letí pterodaktyl s velkým T v zobáku.

Pavel Matyska větu, která byla citována v úvodu jako jeho inspirační zdroj, svou tvorbou poněkud poopravil. Budoucnost už možná nastala, ale není kompletní. A na budoucnost, která kompletní byla, můžeme už jen s nostalgií vzpomínat.

Související témata:

Výběr článků

Načítám