Článek
Scenárista Marek Epstein a režisér Tomáš Krejčí ohmatávají složitě rozvrstvené citové vazby, nahlížejí je z různých stran. Aniž by přebírali předvídatelná klišé, ukazují rozpory doutnající pod zdánlivě zklidnělým povrchem i nepřiznané tužby.
Vyprávějí o dvou spolužácích z vysoké školy, kteří se zamilovali, byť každý jinak, do téže ženy. Výtvarnice Katka (Lenka Zahradnická) se sice provdá za skromného, obětavého Petra (Petr Lněnička), ale přesto neodolá lákání vtíravého větroplacha Mirka (Jaromír Nosek).
Snímek Bez tváře zkoumá, jak složité bývá správně se rozhodnout, navíc zapojuje problém Petrova kolegy tělocvikáře (Miroslav Vladyka), jehož navzdory varování přitahují půvaby dospívajících žaček.
Komedie vestínu truchlivé vážnosti
Ač do vyprávění prosakuje někdy až truchlivá vážnost, žánrové posazení se co chvíli posouvá do komediální polohy, nijak ovšem třeskuté, většinou spíše zesmutnělého pousmání, dojemně úsměvné trapnosti.
Do vyprávění, také zásluhou nevtíravé kamery Martina Šáchy, proniká i melancholie, daná nejen kulisou nevzhledného města a uchvátanými Petrovými jízdami, když na kole spěchá do školy, ale hlavně bahnitým jezírkem s několika starobylými náhrobními kameny, jediným pozůstatkem někdejšího hřbitova.
Ledasco sice přečnívá, nalezneme stopy motivických schválností a kouzlení, některé postavy jsou příliš jednostrunné.
Příběh mohl být více osekán, aby se těsněji přimknul k ústřední linii. Avšak přesto přesahuje obvyklou úroveň televizní produkce, problikává v něm katarzní účin, dokonce jsem v pokušení napsat, že by se uplatnil i v kinech.
