Článek
Od začátku své kariéry jste dal přednost kritice před kariérou v divadle. Proč?
V mládí jsem jako ochotník stál dvakrát nebo třikrát na jevišti, a to mi stačilo k tomu, abych pochopil, že jako herec divadlu moc na frak nedám. Navíc jsem na jevišti pořád sledoval, co se děje kolem mě, co kolegové, diváci, místo abych svou roli řádně prožíval. Ale pak mě můj profesor češtiny a ruštiny na hradeckém gymnáziu, který byl kritikem v místním listu Pochodeň a s nímž jsem o divadle hojně diskutoval, nabídl, jestli bych za něj kritiky nepřevzal, protože odchází do Prahy. Tak jsem to vzal. Psal jsem v té době strašné blbosti, ale na rozdíl od jeviště mě to začalo bavit. Uvažovat o divadle bylo lepší, než ho hrát.
Nelákala vás v tom případě režie?
To už spíš, ale daleko později. Když jsem přišel do divadelní praxe jako dramaturg, zjistil jsem, že realizace mých nápadů je závislá na mnoha dalších faktorech, především na režisérovi. Tak jsem si režii asi dvakrát vyzkoušel, když jsem byl zastupujícím ředitelem Městského divadla v Kolíně. Ale zase mě to zajímalo především z toho hlediska, zda moje úvahy a teorie o divadle mají svou oporu v praxi.
Je dobré, když má kritik praktickou zkušenost s divadlem?
Pokládám to za přínosné. Mé ochotnické herecké začátky mi o divadle leccos objasnily nenahraditelným způsobem. Nikdy třeba nezapomenu na to, když jsem v jedné hře měl na scéně pronést vůbec první větu. Tehdy na mě dolehlo vědomí zodpovědnosti herce za nastavení celého představení. Takže divadelní praxe pomůže kritikovi přiblížit se myšlení a cítění herců i režisérů a naučí ho dívat se na věci i z druhé strany.
Co soudíte o vlivu umělecké kritiky? Může i dnes formovat, spoluvytvářet divadlo?
To v jistém smyslu samozřejmě dělat má a musí, ale to ovlivňování je složitější. Dřív kritika oficiálního listu, jako byl Miroslav Rutte ve Venkově, brali daleko vážněji. Během let jsem začal pochybovat o tom, zda kritika může do divadla nějak zásadněji a přímo interferovat. Spíš bych viděl její roli v tom, že divadlu poskytuje určité signály o tom, co u diváků funguje, co ne a proč tomu tak je. Sám jsem ale jako kritik nikdy mnoho přímých ohlasů na to, co jsem napsal, neměl.
Herci se často vyjadřují v tom smyslu, že kritiky nepotřebují a nečtou…
A není to pravda. Mám s tím osobní zkušenost. Jeden velmi slavný herec se pyšnil tím, že kritiky nečte. A když zemřel, tak za mnou přišla jeho žena a položila přede mě krásně provedené sešity, kde měl od svého prvního, ještě ochotnického vystoupení nalepené vše, co o něm kdy kdo napsal. Ale názor, že kritik je ten, který by divadlo dělal, kdyby to uměl, je mezi umělci velmi a stále oblíbený.
S profesorem Jaroslavem Vostrým jste na DAMU založili Katedru teorie a kritiky, na níž léta přednášíte. Jak lze vůbec vychovat kritika?
To je otázka, kterou si stále častěji kladu, stejně jako otázku, jak rozpoznat talent pro kritiku.
U umělce se talent předpokládá. Ale v čem spočívá talent kritika?
Ve složitém komplexu schopností vnímat scénické dílo, přečíst ho bez předsudků a předpojatostí vůči dílu či umělci. Dalším předpokladem je samozřejmě schopnost to, co v díle rozpoznáte, srozumitelně sdělit konzumentům. A tím jsou jak umělci, tak diváci.
Za šedesát let, co divadlo sledujete, se velmi proměnilo…
A to do té míry, že u řady produkcí váhám, zda je lze ještě označit za divadlo. Vytrácí se z nich to základní, co divadlo dělá divadlem.
A co to je? Člověk v situaci, jak zní titul vaší knihy, která zkoumá hranice dnešního divadla?
Nic jiného. Vždycky jsem si kladl otázku, proč vůbec divadlo vzniklo, proč v Řecku přešli od vyprávění příběhů k jejich předvádění. A důvodem je pro mě právě jednající člověk. Platí-li známá Wienerova sémiotická poučka, že nejlepším modelem kočky je kočka, pak v divadle je nejlepším modelem člověka člověk. A pokud je člověk, tedy herec na jevišti zahlušen výtvarnem nebo technikou, jak se dnes často děje, pak to pro mě ztrácí smysl.
Uvažoval jste někdy o povolání, které by nebylo spojené s divadlem?
V rodném Hradci Králové jsem jako mladý s velkým zájmem navštěvoval přednášky o ekonomice. Jenže pak toho přednášejícího označili za trockistu a na řadu let ho zavřeli. Tak jsem si řekl, že ekonomika nebude moc bezpečná profese. Navíc za socialismu bylo takřka nemožné zabývat se skutečně funkční ekonomikou, jaká by mě bavila.
Také mě zajímala historie, ale způsob, jakým se za mého mládí přednášela, mě od jejího studia rovněž odradil.
Takže nelitujete, že jste život zasvětil divadlu?
Nelituju. Divadlo mě pořád baví, zajímá mě, co s ním bude, kam se bude ubírat. Občas sice propadám pesimismu, ale pak zase vidím představení, které mě naplní novou nadějí.
Naposledy to byla Nebeského režie Ibsenovy Nory v Divadle pod Palmovkou, která brilantně spojuje onen pro mě stále základní a určující princip divadla, tedy herectví, s některými postupy, které utvářejí současný alternativní proud divadla.