Článek
Podle čeho si vybíráte role?
Podle intuice. Přečtu si scénář a buď se mi líbí, nebo ne, anebo si třeba řeknu, že tohle už jsem hrála, a scénář odmítnu. Rozhodně nepřijímám jen role kladné a populární. Možná některé herečky chtějí hrát jen charakterní role, ve kterých jsou krásné. Ale mě baví mít to hodně pestré, barevné a pracuju na tom, abych patřila mezi herečky, co zahrají všechno.
Jako mimořádná Marta s Romanem Zachem.
To se asi teď potvrdilo. Nakonec přinejmenším kostýmy, které má postava Marty na sobě, jsou velice pestré.
Není to úplně můj šálek kávy, nicméně si vybavuju, že jsme plus minus takhle oblečené v devadesátkách chodily. Vesele a barevně. Na natáčení Marty jsem měla dlouhé kostýmové zkoušky, protože ona si oblečení stále mění a baví ji to. Všechno je pro ni výzva, je to prostě nádherně tvořivé stvoření, což se mi na téhle postavě moc líbilo. A uvědomila jsem si, že jsme od těch devadesátých let trošku zešedivěli a jsme uniformnější, aniž bychom si to uvědomovali.
Natáčeni bylo pro mě náročné, protože se točilo v době hlubokého lockdownu, začala válka, zemřel mi tchán (literární historik Radko Pytlík, pozn. red.) a v naší rodině nastala velká prázdnota. Těžší podmínky pro vytvářeni komedie už snad nemohly být. Na druhou stranu, každý natáčecí den byl pro mou smutnou duši malým lékem. Snad bude i pro diváka.
Marta pomáhá s vyšetřováním.
Už se připravujete na natáčení pokračování Poslední aristokratky, které vás čeká?
Mělo by se začít natáčet koncem zimy, kdy ještě nebudou pro veřejnost otevřeny hrady a zámky. Ale to je za dlouho, přípravy začnou po Novém roce.
Nyní tedy pracujete na čem?
Teď jsem v půlce natáčení filmu Bratři s režisérem Tomášem Mašínem o bratrech Mašínech. To mě moc baví. Hraju Zdenku Mašínovou, maminku bratrů, silnou ženu, která zažije ve svém životě neskutečné zvraty. Musela se vypořádat se spoustou změn ve svém životě, myslím, že její příběh má možnost otevřít v divákovi mnoho zajímavých otázek.
V létě jsem dotočila film Citlivý člověk, který by měl jít do kin na jaře. Scénář je podle knížky Jáchyma Topola. Tu knihu u nás doma četl první Vojta a byl z ní úplně paf. Říkal, že by to byl nádherný film. A za nějakou dobu mi přišla nabídka. Bude to poetický příběh, tak jak Jáchym píše své knihy. Taková meditace, já bych řekla, nad životem mužů a jejich archetypy.
Ve filmu Bratři.
Jakou roli v něm hrajete?
Ženu muže, kterého hraje Davida Prachař, který hraje hlavní postavu. Oba jsou kočovní herci, kteří se po letech vracejí domů a namlouvají si, že budou normálně žít. Ale tam, kam se vracejí je všechno úplně jinak, než si pamatovali a představovali. A ona zjistí, že její muž je takové malé dítě, nepoužitelné pro normální život.
Je totiž velkým snílkem a sám sobě lhářem, a ona je ze života s ním už naprosto vyčerpaná. Takže dojde k nějaké katarzi a divák může sledovat cestu muže, kterému nezbude nic jiného než se poprat se svými strachy a pochybnostmi, aby nepřišel o svou ženu a rodinu. Krásný příběh.
Film bude zajímavý i výtvarně. To jsem si uvědomovala, už když jsem přicházela na plac, který byl v nehostinných podmínkách. Při natáčení ale člověk cítil, že to má svou poetiku a je to nádherné. Moc se na to těším.
Dlouhá léta jste byla členkou souboru Dejvického divadla. Teď stálé angažmá nemáte, ale divadlo hrajete. Například Boženu Němcovou ve Viole v představení Neumím jinak než láskou. Jedná se o srdeční záležitost?
Myslím, že každé herečce, která se nějak setkala se životem Boženy a musela se do něj ponořit, ta žena zůstane v srdci. Byla to obrovská osobnost, takový génius v sukních, svými myšlenkami, přístupem, a hlavně svým dílem. Takže to je opravdu velká srdeční záležitost.
V představení Neumím jinak než láskou v pražské Viole s Tomášem Pavelkou.
Už také tím, že představení napsal a režíroval Miloš Horanský, což je takový můj guru. Když si nevím úplně rady i s nějakými životními situacemi, volám mu a pak spolu dlouho mluvíme.
Je to třiadevadesátiletý pán, který už opravdu zažil všechno, ale zároveň má stále mladistvou duši. To je pro mě nejlepší spojení, takže i proto k tomu představení přistupuju s velkou pokorou. I k jazyku, kterým je napsané. Tady už takovýchto her moc není, proto si ji hýčkáme jako klenot.
Hraju i v Divadle Ungelt, v němž mám dvě představení. Jedno s Jirkou Langmajerem, jmenuje se Skleněný strop. Je to zvláštní představení, protože v každé době ožije jiné téma. Politika je tam jen trošičku nakousnutá, ale při posledních představeních cítím, jak na to lidé obrovsky reagují. S Vojtou hrajeme představení Slepice na zádech, což je groteska. Když byl lockdown, říkali jsme si, že až skončí, moc bychom si přáli, aby se lidé bavili. Abychom vybrali příběh, který je dokáže vtáhnout do jiného světa, aby mohli opustit tu naši momentální těžkou realitu. A to se daří, takže mám radost.
