Článek
Zhruba čtvrt hodiny po avizované osmé hodině večerní začaly tmu nad improvizovaným pódiem na zadní terase vily krájet pruhy bílého světla. Mezi nimi se nenápadně propletli čtyři hudebníci, které publikum v protisvětle zatím jen tušilo. Milan Cais se postavil dopředu za mikrofon (střídal ho s tím za bicími) a Tata Bojs zahájili set svižnou skladbou Opakování, díky níž kapela okamžitě navázala s fanoušky kontakt.
Po několika minutách bylo jasné, že se bude jednat v první řadě o vizuální zážitek. Většina lidí (aspoň v prvních řadách) znala písně do detailů, ale světelná show, vykreslující na sloupech, oknech, zdech či zábradlích abstraktní obrazy, jejichž figurativní součástí se stali sami hudebníci, byla pro ně novem. V namodralých polostínech, červeném oparu či zlatavém nádechu působil totiž koncert kapely spíše jako dlouhý oživlý videoklip.
Baskytarista Mardoša pohybem rozhodně nešetřil.
Hudba představovala v tomto zvláštním pojetí spíše druhý plán. Druhý, ovšem neméně důležitý. Kvartet sliboval před koncertem provést fanoušky všemi zásadními alby své kariéry. Takže na playlistu nechyběly Filmařská, Antikvariát, Radioamatér či Pěšáci.
Brazilec až na konec
Tata Bojs jsou známí i pohybovými kreacemi, takže prostor terasy vily se schodištěm cele využili. Milan Cais se klouzal po zábradlí a následný kontakt s fanoušky v první řadě pojal jako divadelní etudu. Baskytarista Mardoša si zase neodpustil pro něj tak typické skoky do výšky i veselé průpovídky. V tomto případě si pohrál se jménem vily, když tvrdil, že si fotbalový míč na zahradě spojoval se jménem brazilského fotbalisty Pelého a teprve potom zjistil, že stavba nese jméno podle francouzského generála Pellého. Kytarista Vladimír Bár a klávesista Jiří Hradil oběma sekundovali jen občas a spíše se věnovali svým instrumentům.