Tanečník a herec Zbyněk Šporc: Chodím si vlastně do práce hrát

Tvrdil, že bude tančit jen pro radost a nikdy ne pro peníze. A tak se tatínek tanečník a maminka folklórní zpěvačka museli smířit s tím, že Zbyněk vystudoval Dřevařskou průmyslovku, obor nábytkářství. Vše nakonec dopadlo úplně jinak a Zbyněk Šporc už léta tančí nejen s radostí, ale i pro peníze.

Momentálně jsem v Baronu Prášilovi, skončili jsme s muzikálem Je třeba zabít Davida, ale asi se k němu vrátíme, stejně jako se na podzim obnovuje Kleopatra. Tančil jsem v Angelice, v muzikálu Adéla ještě nevečeřela a v Golemovi. Tančím a dělám choreografii v originálním pohybovém divadle Veselé skoky, jsem v amatérském pohybovém divadle BuFo a také v novém cirkuse La Putyka.

Ne, mé povolání je opravdu mým koníčkem. Chodím si vlastně do práce hrát. Vybrala si ale svou daň, pořád mě něco bolí.

Já se vlastně ani moc nehlídám, i když bych měl. Dávám si kvůli zádům pozor jen na zvedání těžkých věcí. Dělám sporty všeho druhu a kdybych se měl nějak omezovat, nevyjdu z domu. Třeba lyžování je pro nohy nebezpečné, ale nemůžu si ho v zimě odepřít. Lyžuju od čtyř let, díky tátovi.

První pidiroli jsem měl v Krásce a zvířeti, ale pak se mi na konkurzech nedařilo a docela jsem na muzikály zanevřel. Tehdy jsem si řekl, že už se mě to netýká a vrátil jsem se k folklóru. Ale pak mě na jedné taneční akci oslovil pro muzikál Golem tanečník a libretista Richard Hes.

Nevím, proč jsem tak dětinsky trval na svém. Na vojně jsem byl v uměleckém souboru písní a tanců Ondráš v Brně a tančím dál, i když zpočátku s přestávkami.

To určitě. Byla úžasná. Jezdili jsme po republice i po světě a užívali si. Po vojně jsem nastoupil do Českého souboru písní a tanců v Praze, ale spolu s dalšími dvěma Moraváky jsem byl po čase odejit. Vedení mělo jinou koncepci. Chvíli mě to mrzelo, ale brzy jsem si našel příležitost v nově založené folklórní skupině, se kterou jsme tančili pro zahraniční turisty. Najímaly si nás cestovní kanceláře a bylo to hezké období.

Nějaký čas jsem sjednával smlouvy pro výrobce skříní na míru, pracoval jsem i pro italské studio kuchyní.

Půl roku jsem se živil v italském aquaparku jako plavčík. Nejdéle se živím tancem a hraním.

Nedělal jsem si velké iluze, přišlo mi to jako nedostižný svět. Vzpomínám, jak jsem v devatenácti letech viděl v pražském Kongresovém sále Draculu. Tehdy jsem si říkal: Pane bože, stačilo by mi, kdybych na jevišti mohl třeba jen držet pochodeň a byl bych šťastný.

Musím říct, že mě každý nezdar mrzel jen chvíli, zakrátko mě vykopl výš. A za možnost hrát v La Putyce jsem moc vděčný. Nabídl mi ji Rosťa Novák. Je z generace cirkusové rodiny. Představení si vysnil a vydupal, splnil si jím velký sen.

V muzikálu Dáma s kaméliemi v Ta Fantastice, kde Rosťa dělal pohybovou spolupráci a choreografie. Pozval mě, zda bych nešel něco zkoušet. Neřekl co. Prý má plán. Takhle oslovil několik lidí. Rok jsme pracovali a nevěděli, co z toho bude. Podobné to bylo i s pohybovým divadlem Veselé skoky.

Naučili se to skvěle, stejně jako ostatní herci.

Oslovil mě choreograf a režisér Martin Pacek. Znali jsme se z Českého souboru písní a tanců a z BuFo, které Martin založil.

Jak už jsem řekl, vděčím za to Richardu Hesovi, který studoval folklór. Byli s Martinem Packem mezi prvními ve speciální třídě na folklór zaměřené. Mně kolegové dosud předhazují, že jsem folklórní tanečník, kterému prý chybí klasická technika. Ale přítelkyni Evičce (přítelkyně je choreografka Eva Severinová – pozn. red.) se můj styl líbí a říká o něm, že je chlapský. Je z branže, tak jí věřím.

To souvisí s prací, kterou dělám. Vždy mě někdo někde uvidí. Přece jen se v profesionálním tanečním světě pohybuju třináct let. Pro Jakobína mě oslovila Magdaléna Švecová, režisérka Prodané nevěsty v Národním divadle, v níž také účinkuju.

Jasně, tři měsíce každodenních zkoušek nás stmelí. Ale tanečníci jsou tady vnímáni jen jako company. Prostě druhý plán. V zahraničí to tak není. Moc rádi jezdíme s Evičkou do Londýna na muzikály. Tam jsou si zpěváci a tanečníci rovni, což můžu říct také o Veselých skocích.

V naší branži se snad ani žárlit nedá, to bychom se museli oba utrápit. Máme jeden k druhému naprostou důvěru. Ví, že se nemá čeho bát, bere to s úsměvem.

Povede-li se nám společný večer, je to svátek. Jsme doma, otevřeme víno, podíváme se na film. Na rozdíl od mnoha jiných nám ale zase naše profese umožňuje ráno společně snídat, protože nepospícháme brzy do práce.

Já mám rád anglickou snídani. Slaninu, párky, vejce, rajče, toust nebo rohlík. Přítelkyně snídá vajíčka, když ji čeká náročný den. Říká, že po nich nemá brzy hlad, jako by měla třeba po jogurtu.

Někdy prožívám tak zvané poprojektové stresy. Před koncem toho, na čem zrovna pracuju, nevěřím, že přijde ještě příležitost. Ale zatím to bylo tak, že v momentě, kdy projekt skončí, přišel někdo a pozval mě do dalšího.

Jednou s aktivním tancem určitě skončím. Ještě mám sice čas, je mi dvaatřicet a o muže-tanečníky, kterých je méně, je pořád zájem. Nicméně se mi obor pedagogika lidového tance neztratí a roli pedagoga jsem si už jednou, v devatenácti letech, vyzkoušel.

Po střední škole jsem studoval angličtinu a v té době vážně onemocněla vedoucí souboru Ostravička. Požádali mě, abych celý soubor vedl. Bylo v něm přes sto třicet dětí. Kromě toho brzy odlétám na Tchaj-wan, kde budu s kamarádkou, která tam vede kurzy lidových tanců, učit lidové tance cizince.

Částečně. V plánu toho mám víc. Cesta za přítelkyní do Edinburgu, kde je na festivalu s muzikálem Bílý Dalmatin, vystoupení s Veselými skoky, s La Putykou. Léto mám rozhodně pestré a jsem rád, že si nemusím hledat brigádu jako mnoho kolegů-tanečníků. Těším se i na Moravu, kam pojedu domů.