Tanečnice Veronika Lálová: Na karnevalu v Rio de Janeiru se mi splnil sen

Musím se přiznat, že je to pro mě těžké. Jsem extrovert a jsem ráda mezi lidmi. Ráda se hýbu, ráda pořád něco dělám a mám plný diář. Měla jsem mít do prázdnin hodně práce, vystoupení a plánů, tak hezky se to rozjelo. No a teď najednou nic. Je to frustrující.

Musím vyčkat, stejně jako ostatní, a to neprožívám moc dobře. Ale snažím se, každý den na instagramu vysílám tanec živě a přidávám na YouTube videa. Měla jsem domluvené dvě pracovní cesty do zahraničí, které jsou samozřejmě zrušené, mrzí mě to. Moc se těším, že bude všechno brzy v pořádku a brzy se do svých oblíbených destinací podívám. Všem přeji hlavně hodně zdraví.

Byl. Už od malička. Asi jako sedmiletá jsem běhala doma s brazilskou vlajkou a křičela jsem, že budu tančit na karnevalu v Rio de Janeiru. Taťka velmi fandil brazilskému fotbalu, pamatuji si, že jsem i já znala snad všechny hráče. A na tanečních trénincích nám vždy říkali, odkud tance pocházejí, takže jsem věděla, že samba je brazilská. A tak to začalo. Teď tedy vím, že v Brazílii se tančí samba úplně jiná, tu naši variantu vůbec neznají, není to pravá brazilská samba. Samozřejmě, že jsem tenkrát ani netušila, jak takový karneval vypadá. Ani by mě nenapadlo, že se takový sen opravdu splní. A splnil. Neuvěřitelné, mám z toho radost. Nezapomenutelný zážitek, navíc jsme to všechno natáčeli s Českou televizí, takže jsem opravdu šťastná.

Vlastně docela ano. V Brazílii jsem již byla třikrát a pokaždé hodně trénovala. Trenéři a kamarádi viděli, že se opravdu snažím a připravuji. Kamarád, který šije krásné kostýmy, mi pomohl oslovit taneční školu a domluvit s nimi moji účast pod jejich jménem. Na karnevalu jsem už jednou tančila. Ale ve skupině, která měla choreografii s deštníkem. Bylo to super, ta atmosféra, krásné.

Ale tentokrát, tím, že jsem poctivě trénovala a snažila se, tak jsem získala právě pozici „musa“. Je to místo, kde tanečnice samby tančí úplně sama, ne ve skupině. Musí dobře ovládat sambu, diváci v ten moment koukají jen na ni a odděluje různé „alas“ skupiny. Mám z toho velkou radost, není jednoduché se dostat na takové místo, ještě jako cizinka.

Má pozice nevyžadovala speciální choreografii, kterou bych musela tančit stejně jako ostatní. Tím, že jsem tančila sama, bylo jen na mně, jaké prvky zatančím.

Kostýmy jsem řešila se svým kamarádem Fabiem. Kostým na karneval musí navrhnout daná taneční škola podle tématu, které škola má. Domů jsem jela asi se čtyřmi kufry, vůbec nebylo jednoduché všechno přivézt.

Do Brazílie jsem jela měsíc před karnevalem, abych trénovala s taneční školou, správně naposlouchala „baterii“, bubny, které jsou srdcem taneční školy a udávají tempo. Taky jsem trénovala i mimo, s trenéry, které už v Brazílii znám. Stále je potřeba se zlepšovat. Tady v ČR jsem se spojila s bubenickou skupinou Ritmo Factory, hrozně se těším, až budeme zase spolu vystupovat, dodává mi to tu správnou brazilskou energii.

Jééé, bylo to krásné, úžasné, plné energie, barev, emocí, kamer, ale taky trochu bolavé. Na konci průvodu jsem hned část kostýmu sundala, ty kostýmy vypadají krásně, ale jsou těžké a často i nepříjemné. Ještě týden jsem měla modřiny a odřeniny. Ale stálo to za to. Kéž bych to někdy zažila znovu.

Ano, mám tam už mnoho přátel a jsme ve spojení, stejně jako jsem v kontaktu s přáteli ze Španělska. Zatím jsou všichni v pořádku. Většina mých kamarádů z Brazílie jsou tanečníci a jsou tedy bez práce, jako umělci všeobecně tady. V Riu je to drsné, je tam hodně chudinských čtvrtí a doufám, že se ta situace tam zvládne. Už teď se těším, že zase všechny kamarády uvidím, tímto je zdravím.