Článek
Máte za sebou další premiéru, která vznikla pod režijní taktovkou vaší a manžela Petra Boháče. Jaké to je utvořit tvůrčí tandem s vlastním mužem?
Není to naše první režijní spolupráce, máme za sebou už několik her, a stejně jako v jakémkoli vztahu i tady jsme si za tu dobu vyjasnili pozice a naučili se dávat prostor druhému úhlu pohledu. To, že jsme partneři i v osobním životě, všechno urychluje. Jsme takzvaně vyladění.
Vždy se ve všem shodnete, nebo občas nastane pnutí? A jste víc kolegové, nebo manželé?
Určitě máme často odlišné úhly pohledu, ale týkají se především detailů. Strašně rádi spolu o divadle mluvíme, argumentujeme, hledáme co nejlepší řešení. Vášeň a zápal pro věc je určitě tím, co nás na tom stále baví. A to myslím jak v soukromém životě, tak v divadle. Vlastně tyhle dvě sféry úplně neodděluji, život a tvorba se u nás docela dost prolínají.
Na základě praxe z klasického baletu, jemuž jste se věnovala odmala a studia završila na Taneční konzervatoři v Praze a na DAMU, vznikla autobiografická kniha Baletky. Odhaluje i drsné praktiky. Proto se raději věnujete modernímu tanci?
No, já se právě primárně tanci nevěnuji. Mým forte je autorské divadlo a zprvu bylo více taneční, tělesné, pak více multimediální. V poslední době se nořím do dokumentárních přístupů, ale mám ráda také experimentální činohru. Zkrátka to všechno, co překračuje zavedené formy a žánry. Potřebuji dělat divadlo, kterým mohu něco změnit.
Zkušenosti špičkové baletky využila při psaní autobiografické knihy Baletky, která vyvolala velký ohlas čtenářů.
Baletky měly být i divadelním představením, psala jste k nim scénář. Už ho máte hotový?
Ano, mám ho již dlouho, jen covidová situace vše změnila a já ho ve velmi krátkém čase přepsala do podoby pro kameru a vzniklo interaktivní online představení metaBaletky. Ty jsme uvedli v době, kdy divadlo nemohlo fungovat naživo a tu podmínku živého kontaktu jsme udrželi tím, že se hrálo živě a diváci se mnou komunikovali skrze chat a zprávy, které mi posílali na telefon. Já jsem jejich reakce pak začlenila přímo do představení.
Premiéra živých divadelních Baletek se má uskutečnit v únoru v Paláci Akropolis, což je taková moje domovská scéna. Snad se diváci nebudou bát a přijdou do divadla.
Co vám psaní přináší?
Totální a bytostný smysl. Je to nejvíc introvertní disciplína, v níž se mohu realizovat. V momentě, kdy jde dílo před čtenáře, nad ním již nemám kontrolu. Nemůžu nic dodělat, nic opravit, což v divadle po premiéře stále mohu. Psaní má pro mě magickou sílu, jde o energii, kterou do něj vložím v době jeho vzniku, o konstelaci vnitřních i vnějších náhod, o intimní ponor do vlastního já.
Máte doktorát v oblasti režie fyzického a mimického divadla. K tomu vás přivedlo velké téma, jímž je vztah k tělu? Nebo to bylo naopak?
No, vlastně mě k němu přivedla touha začít režírovat. Protože jsem režii nestudovala, hledala jsem způsob, jak si rozšířit záběr. Vzpomínám si, jak se moji mužští kolegové ofrňovali, když jsem režírovala první představení v žánru fyzického divadla. A tak jsem si řekla, že asi potřebuji nějakou společenskou licenci, nějaké potvrzení, že na to mám. Takže jsem doktorát zaměřila právě tímhle směrem.
Téma těla – nezkroceného, svobodného, které bylo pro mě dlouhou dobu tak trochu třináctá komnata, se začalo vynořovat až mnohem později.
Co byste vzkázala ženám, které své tělo nepřijaly a s ním ani kila navíc?
Že je těžké přenastavit si v hlavě sebehodnocení a projít sebepřijetím, že to nebude lehké. Každý vám říká: Měj ráda sebe sama, takovou, jaká jsi.
Ono se to lehce říká a těžko dělá. Cesta k vlastnímu přijetí je stejně náročná, jako akceptace nového úhlu pohledu.
Není to aha moment, odteď se už budu mít ráda taková, jaká jsem, ale je to postupné uvědomování si vlastní síly a přehodnocování dosavadních stereotypů, na jejichž základě se hodnotím.
Pandemie přinesla divadelníkům novou zkušenost – online představení. Můžou zprostředkovat divákovi silný zážitek?
Pokud jsou dělaná speciálně pro kameru, s určitým filmovým know-how, tak ano. Já jsem měla štěstí na spolupráci s filmovou režisérkou Terezou Vejvodovou. Ale samozřejmě, divadlo jako živé umění, se vším, co k němu patří, tedy jako kolektivní spolusdílení, které zesiluje emoce, je prostě nenahraditelné.
Pod názvem inscenace Muž vlastní penis, vagina vlastní ženu, jež měla koncem listopadu premiéru, se skrývá osobitý pohled na nenávist k ženám a k mužům. Co přimělo manžela Petra Boháče napsat hru na toto téma?
Byl to samotný Otto Weininger, rakouský filozof z přelomu století, jehož myšlenky Petra provokovaly ke zpracování. My říkáme, že Weiningera je třeba číst, aby s ním člověk nesouhlasil. Na druhou stranu si myslím, že šovinismus stále není passé. Stále se kolem sebe setkávám s názory, které podceňují ženy, rovné příležitosti jsou pořád v nedohlednu.
Weininger vyslovil progresivní myšlenky, kdy vyvrací patologii homosexuality, anebo když popisuje primární zárodečnou neutralitu každého pohlaví.
Miřenka Čechová
Myslíte si, že naše sexualita nás ovlivňuje víc, než jsme si ochotní přiznat?
Myslím si, že zdravá sexualita je základem mentální harmonie. Zkrátka, že pokud si někdo například nepřizná odlišnou sexuální orientaci, anebo ji v sobě potlačuje, tak tím poškozuje sám sebe a v konečném důsledku i svoje okolí.
Hra pojednává i o genderových stereotypech. Do jaké míry jste do ní vnášela svůj ženský pohled na věc?
Přesně tak. Představení je také o genderových stereotypech, o extrémně vyhroceném pohledu na ženu a muže, z čehož si v jistých chvílích děláme srandu. Můj pohled je v něm myslím patrný, ale nezaznívá sám.
Herci se autorsky na inscenaci podíleli a přinesli svůj úhel pohledu, svoji osobitou zkušenost. Díky tomu se v představení objevují velmi autentické momenty, které se netýkají pouze myšlenek z přelomu století, nýbrž společenského klimatu, ve kterém právě žijeme.
Kdy bude společnost doopravdy připravená na rovnoprávnost mužů a žen?
Kdesi jsem četla, že pokud se svět bude vyvíjet způsobem, kterým se vyvíjí, v České republice dosáhneme rovnoprávnosti za šedesát let.
Máte dvouletého synka. Jak se střídáte s mužem při hlídání?
Usilujeme o rozdělení padesát na padesát. Ale to se samozřejmě nedá takhle úplně počítat. Když mám nějaký větší projekt já, je to můj muž, za nímž jde větší část času se synkem, a naopak. Když pracujeme oba spolu, je to o dost komplikovanější.
Snažíme se vybalancovat práci a čas pro rodinu, protože si ten čas vlastně všichni velmi užíváme. Je to společné učení se novým věcem a rozvíjení vztahu s naším malým zábavným člověkem.