Článek
Hra Z prachu hvězd, kterou uvedla činohra pražského Národního divadla, přivádí na scénu tři sestry v jemném čechovovském náznaku. Tři stárnoucí ženské bytosti měří během sobotní noci hloubku svého osamění jak rekapitulací svých životních proher, tak vysíláním signálů k vzdáleným vesmírným civilizacím v zoufalé naději, že tam přece jen „někde někdo je“.
Text hry je dramatickou básní, v níž slova ztrácejí svou reálnou ukotvenost a stávají se obrazem. Inscenace Štěpána Pácla, jakkoli je tento talentovaný režisér vydáván za znalce srostlého s duchem Lagronové her, však zůstává trčet v kuchyňské realitě.
Její čas i prostor určuje daleko spíš doba, po kterou hořce věcná Dáša (Petra Špalková) peče svou obligátní nedělní bábovku, než nekonečnost vesmírného surfování, jež podniká autistická Kája (Jana Boušková), či pitvání snů, jímž svou samotu zahání trýznící se Táňa (Taťjana Medvecká).
Kuchyň obehnaná drátěným pletivem, trouba i lednička, do níž je třeba neustále kopat, aby se zahnalo znepokojivé hučení, spolu s důrazem na psychologickopravděpodobnostní herecké uchopení postav vzdaluje inscenaci od básnivého textu Lenky Lagronové.
Ne že by si trojice protagonistek se svými postavami nerozuměla, ale chybí jim do značné míry právě onen přesah z reality do snu a zmiňované zmarněné touhy. Nejvíce tajemství má nakonec postava sarkastické Matky v podání Jany Preissové. I tak je ale inscenace hry Lenky Lagronové v kontextu tvorby souboru mimořádným a žádoucím dotekem s nekonečnem.
Lenka Lagronová: Z prachu hvězd, režie Š. Pácl, hudba J. Kudláč, dramaturgie J. Tošovský. Premiéra 22. 3. 2013 v Divadle Kolowrat Praha.
Celkové hodnocení 75 %