Systémový underground

Ostatně se proslýchá, že se pro mimořádný úspěch červencového představení nějaké opakování chystá ještě tento víkend.

Panuje u nás přesvědčení, že účastníci technoparty jsou buď přímo anarchisty, anebo alespoň reprezentanty alternativní kultury, undergroundu. Je to velké nedorozumění. Nejsou to anarchisté, kteří si na louce pustili na plné pecky bedny.

Anarchismus je propracovaný životní postoj a sociálně angažované hnutí, které se snaží propojit důsledný liberalismus v oblasti politické se sociální spravedlností v oblasti ekonomické. Technoparty takové, ani žádné jiné politické požadavky nemá. Jak sami účastníci neustále zdůrazňují, jediným jejich požadavkem je - dobře a po svém se bavit. Pokud je tento požadavek všemi bezpodmínečně respektován, nic dalšího je už nezajímá.

Celou filosofii technařů skvěle vystihl Stanislav Penc, když vloni vzkázal tehdejšímu premiérovi České republiky: Neserte se do nás, my se do vás taky nesereme! Přeloženo do méně abstraktní řeči: Nechte nás bavit se a my budeme tolerovat vaše počínání v jiných ohledech. Nic není vzdálenější anarchistickému myšlení.

Narůstá v zemi chudoba a nezaměstnanost? Je práce stále nejistější, plánuje ODS dokonce už i zrušení minimální mzdy? Nechte nás, chceme se bavit! Hrozí zemi stovky nebezpečných toxických skládek a Hornímu Jiřetínu likvidace? Nechte nás, chceme se bavit. Jsou cesty zahlceny automobily a města přiotrávena plyny z jejich výfuků? My s našimi auty na tu svoji párty u dálnice ještě nějak dojedeme. Bože, pohleď, jak jsme alternativní. Kdyby se toho jenom dožili hippies! Je urážkou anarchistů, pokud k nim někdo technaře přirovnává.

V případě posouzení z hlediska undergroundu je celá věc složitější. Už je to skoro dvacet let, co Michel Maffesoli publikoval v Paříži svoji knihu Le Temps des Tribus (Čas kmenů). Právě technoparty mu slouží jako ilustrace jeho základní teze -dnešní svět směřuje zpět k tribalismu. Pod tenkou slupkou individualismu se skrývá hlubinná touha po návratu do prazákladní sociální formy, do lůna všeobjímajícího kmene. Projevuje se nutkáním nechat rozplynout své vlastní Já v proudu nadindividuálních kolektivních zážitků. Prostředkem je skupinový rituál, kdy aparatury moderní techniky umožňují výbuchy kolektivního vzrušení, jež slouží k virtuálnímu přenosu do dřívějších a zdánlivě už zapomenutých stadií vývoje.

Nekonečné kolony aut zajišťují mase dychtící po posvátném zážitku nepřetržitý přísun chemikálií, které potetovaní tanečníci s kroužky v nosech potřebují ke svému vzrušení. Poněkud zvláštní vyústění liberálního individualismu. Monotónnost zvuků a pohybů, velká únava a silné dávky drog, to vše vede v kulisách přírody ke stavům jakéhosi vytržení a k pocitům splynutí s něčím vyšším, s něčím, co každého účastníka rituální slavnosti dalece přesahuje a co zároveň spojuje všechny zasvěcené do jediné homogenní masy. Nemyslím, že by si tak představoval občanskou společnost Alexis de Tocqueville. Určitě tak ale v řadě kmenů vypadaly iniciační obřady, kdy se z dětí stávali bojovníci.

Maffesoli soudí, že "návrat kmenů" je věc silně ambivalentní. Možná je to způsob, jak vdechnout nový dech civilizaci, která ztratila potřebu tvořit nové vize a ideály a ustrnula v bezduché rutině každodennosti. Kdysi se z takových hlubinných potřeb rodily náboženské sekty a tajná bratrstva. Možná je to však jen touha ztotožnit se s něčím elementárním, hluboce primitivním, s tím, "co je na humánním nejblíže humusu". Výsledkem není nové náboženství, zbude jen pár injekčních stříkaček v podupané trávě...

Abychom mohli něco takového s čistým svědomím kvalifikovat jako kulturní underground, muselo by být zřejmé, že se hnutí vytváří v opozici vůči oficiální společnosti. Právě to však u technařů jaksi chybí. Dělají jen ve velké zkratce to, na čem je založena většinová společnost a díky čemu funguje právě tak, jak funguje. S celou společností jsou velmi úzce, až důvěrně propojeni prioritou konzumu a zábavy. Jde jim o masovou spotřebu zážitků, kdy každému je dovoleno zachovávat si iluzi, že právě on konzumuje uprostřed davu jemu tak podobných zcela jedinečným, neopakovatelným, nenapodobitelným způsobem. To, nač se s velkými zisky specializuje celý průmysl zábavy, turistiky a volného času, provozují oni sami zcela amatérsky, tak jaksi na koleně. Chovají se přitom ovšem zároveň bytostně ekonomicky, neboť s méně dokonalými prostředky dokáží vyvolat hutnější zážitek, který je od skutečných problémů reality odvede stejně spolehlivě, jako to v případě "knedlíků" dělají naši roztomilí baviči v televizi.

Možná část veřejnosti nesnáší technaře právě proto, že jim něco nepříjemně připomínají. Louka u lesa se v jejich aranžmá mění v obrovský supermarket, kde je všechno ve správném nasvícení tak neskutečně barevné, vzrušující a kde se neodolatelně voňavým stává i to, co vlastně až tolik nevoní. Pro uživatele nahrazuje droga vazby k osobám závislostí na produktech. Analýzy nákupního chování široké veřejnosti diagnostikují naprosto stejný posun. To jen uživatel drogy v touze po silném zážitku volí chemickou zkratku tam, kde běžný člověk jde velkým, pro technaře nepochopitelně dlouhým obloukem přes placenou práci a nákupní středisko. A většině kritiků techna vadí na celém hnutí vlastně jen to, že technařský vozík při nákupu až příliš hlasitě vrže.

Návod pro své jednání technaři nevyčetli ze žádných příruček o občanské společnosti a už vůbec ne z učených pojednání o rituálech primitivů. Odkoukali ho z reklamy: Nevaž se, odvaž se! Poslouchej svůj instinkt!. Nejdřív si užij, potom plať!. Drží se toho naprosto důsledně a jen tím potvrzují to, co výzkumníci zjišťují o dopadech reklamy na lidskou psychiku obecně. Reklama dělá z lidí věčné děti. Velká část reklamy se obrací na nižší nervovou soustavu, slibuje požitek, jemuž je třeba podřídit vše ostatní. Zcela běžně pracuje se zázraky, aby ukázala svět jen jako místo trvalé slavnosti, nikdy nekončícího užívání. Absolutní svoboda zážitku dobře rezonuje s narcistní rovinou osobnosti. Žádné místo už nezbývá pro ohledy na druhé, jen minimum prostoru pro odpovědnost.

Technaři tuto kombinaci ve svém jednání v dokonalé karikatuře předvádějí. Chtějí mít svobodu hodně hlučně se bavit bez ohledu na právo jiných mít v noci klid. Chtějí mít svobodu utkat se s policisty a také svobodu nerespektovat státní moc. V tomto bodě vypadají téměř jako anarchisté. Bohužel je to však jen zdání. Liší se od nich v tom nejdůležitějším. Když bitku s policií prohrají, jdou žalovat reprezentantům státu, na jehož moci chtějí být absolutně nezávislí. Pokorně si stěžují u státní moci na to, že jim nedovoluje svobodně a bez následků se proti ní bouřit. Skandují, že tento stát není jejich, a zároveň chtějí, aby se k jejich prohlášení připojila hlava státu. Za vrchol své dobré vůle vydávají, když po sobě uklidí nepořádek, který předtím sami udělali. Mezi dospělými by takové gesto vyznělo dost směšně. Oni je však prezentují jako výraz občanské odpovědnosti.

Pokud underground znamená dělat primitivnějšími prostředky přesně totéž, co doporučuje systém, pokud underground znamená být produktem a přívěškem systému, pak technaři představují - zcela v protikladu k anarchistům - ten nepochybně nejryzejší underground.

Co dodat k tomu nešťastnému policejnímu zásahu? Je opravdu hrubě neprofesionální, když konzumní systém mlátí obušky do svých symbolů, do svých legitimních dětí. Do budoucna bude třeba postupovat přísně demokraticky. Nestříhat nikomu křídla přímo v letu, zkrátit je standardními prostředky ještě před vzlétnutím. Nepochybuji o tom, že zejména senátoři za ODS se do roka a do dne tohoto preventivního sestřihu velice aktivně zúčastní. Na rozdíl od mladých, nezkušených, svými zážitky dokonale pohlcených technařů to jsou skuteční, chladně kalkulující profesionálové. Je fakt škoda, že se nemohou domluvit. Vždyť ona ta touha jedněch po horkých zážitcích jde tak dobře dohromady s touhou těch druhých po teplých křeslech.