Článek
Vystavené snímky lze chápat jako svébytné deníkové záznamy autora, který šel po vlastní cestě. Syrovost, zemitost a záměrně amatérský pohled na skutečnost dávají snímkům punc autenticity, který potírá prvoplánovou líbivost. Lze mluvit o pronikání duševního portrétu jedince a sociálního dokumentu. Ovšem pouze v nadsázce, protože autor se díky zažité osobní zkušenosti posouvá do osobitých úhlů pohledu na věc.
Už jen to, jak Baňka s kurátory Martinem Mazancem a Martinou Othovou, která se podílela na prostorovém řešení, přistoupili k vizuální koncepci celé expozice, je zásadní.
Fenomén blízkosti lze tedy chápat v několika rovinách
Jednotlivé černobílé i barevné snímky visí za sebou a z nich vytvořené linie horizontálně krájejí jednotu nekonečně bílých stěn v interiéru. A dělí tak symbolicky uzavřený mikrosvět galerie na dvě poloviny. Mezi ně, do jisté míry uzavřené cykly, zavěsili i několik velkoformátových fotografií, aby narušili jednotvárnost prezentace a nechali návštěvníka zastavit se, vydechnout a zamyslet se.
To, že jsou některé práce jen tak v pásech přilepené na zeď obyčejnou žlutou lepenkou, odkazuje na umění ulice a jeho specifickou transparentnost. Skupinové improvizované portréty, dvojice matek a dcer, portréty z USA či cyklus Z mého života na velkém panelu v centru expozice mají společný svorník, totiž touhu po odhalení pravé podstaty věci. Ta tkví ne v zachycení situace v celé komplexnosti, ale v akcentaci určitých prvků, jako jsou výraz očí, grimasy ve tváři či emocionální nenápadnost gesta.
Fenomén blízkosti lze tedy chápat v několika rovinách. První je blízkost fyzická. Fotograf musí přece vstoupit do kontaktu s lidmi, kteří ho zaujali, aby je mohl zvěčnit. Ovšem mnohem důležitější je v tomto případě blízkost duchovní.
Nejen v tom smyslu, že Baňka leckde zachytil své rodinné příslušníky, či dokonce sám sebe, a dal tak nahlédnout do výseče vlastního života, ale musel svým způsobem vstoupit i do životů druhých.