Článek
Různorodému a barevnému repertoáru komorních čísel především v neoklasickém stylu, vytříbené klasické technice a virtuozitě dominovala nade vše krása lidského těla. Krása jako skutečnost.
Většinou šlo o choreografie Jiřího i Otty Bubeníčka, ovlivněné estetikou Johna Neumeiera, u něhož v Hamburku dosáhli oba bratři světové kariéry.
Ve dvou duetech z nedávné tvorby Jiřího a s hudbou Otty Bubeníčka je vidět jasný autorský příklon k současnému, až hereckému výrazu i se záměrem k poněkud neklasickému dokončování pohybů, zcela odlišný od předešlých Bubeníčkových prací. Obdobně tomu bylo i v duetu Rencontre. Na hudbu Elisabeth Cooperové vynikla v partnerství s Jiřím Yen Hanová, první sólistka Curyšského baletu.
Premiérová představení
Večer měl i dvě premiéry. Oba bratři excelovali na hudbu Bachova houslového dvojkoncertu, jež podtrhla až výtvarnou sošnost jejich téměř antických svalových struktur. Drážďanští sólisté Elena Vostrotina a Jón Vallejo premiérově zatančili na hudbu Otty a v choreografii Jiřího Bubeníčka.
FOTO: Hana Smejkalová
Mimo tuto autorskou dvojici byly představeny choreografie Švýcara Heinze Spoerliho a Francouze Clauda Brumachona. Les Indomptés výrazově sdělují, jak marné je snažit se ve vztahu dvojčat odtrhnout se jeden od druhého. Vyprodané Národní divadlo v obou večerech bezkonkurenčně aplaudovalo českým umělcům, kteří by se takovýchto kvalit na domácí půdě domohli jen stěží.