Článek
Nejklasičtěji působí v Panuškově pojetí krajinářská tvorba. Je na ní jasně patrný vliv romantizujících tendencí předminulého století. Ovšem občas už do ní proniká tehdy moderní styl, totiž impresionismus.
Právě takový je olej Ve slunci na Hradech (1907). Téma autor pojal coby běžnou momentku z přírody. Dvě ženské postavy sedí na rozkvetlé mýtině v lese prodchnuté takřka barokním šerosvitem. Veškerou vegetaci, listy a květy však namaloval tvůrce rychlými tahy štětcem, tak typickými právě pro impresionismus.
Oproti tomu olej Hrad z pohádky (1905) evokuje spíše ilustraci z dětské knížky. Je pojatý ve stylu romantismu i realismu, který je typický pro autory jako Josef Mánes, Antonín Chittussi či Karel Purkyně. Obě výše uvedená díla dělí sice krátký časový úsek, ale přesto je patrné, jaký posun udělal malíř ve svém vizuálním rukopise.
Pohádky i liga proti tuberkulóze
To, co však vypadá na této výstavě nejpůsobivěji, je autorovo pojetí pohádkových bytostí. Právě na nich můžeme nejlépe vidět jeho originální imaginativní vidění.
Ovšem veškerá strašidla poněkud přesahují české pojetí pohádkových bytostí. V něm například ďábel působí spíš jako směšný hlupáček než coby démon, jak ho známe z anglosaských příběhů. Panuška si bere z obojího jen něco a smíchává to do svého chápání tajemna.
Uhel Umrlec pronásledovaný krkavci (1908) zobrazuje téměř průhlednou figuru mrtvého, jenž panicky prchá před hejnem útočících černých opeřenců. Člověk se spíš pousměje, než aby to v něm vyvolalo bázeň.
Jiné už je to u akvarelu Havrani (1906). Tíseň zalézá za nehty stejně jako mráz, který trápí na poli sedící posly smrti. Čekají za palisádami nějaké tvrze poblíž popravčího místa. Kůly připravené pro odsouzence jsou zatím bez klientů. Ale ne nadlouho.
Můj dědeček byl velmi pracovitý, říká vnuk Alfonse Muchy
Podobně vyznívá také kvaš Dušičky na popravišti (1902). Poněkud děsivou kompozici, která je zahalena tmavomodrou plíživou tmou, trochu zlidšťují (byť s mírnou nadsázkou) tančící tenké bílé postavy popravených. Vypadají spíš jako veselí rarášci než jako tajuplné bytosti z druhého břehu řeky Styx.
Nicméně výtvarníkovo estetické mistrovství je nejvíce patrné u tvorby knižních ilustrací a ex libris. Na omezené ploše bílého papíru rozehrává autor pomocí jednoduché černé linie velkou vizuální podívanou. Pracuje se siluetami prastarých stromů, polorozpadlých budov i tajemných zvířat (především oblíbených havranů), ale i drobnokresbou, díky níž vytváří hradbu mraků na letní obloze, odlesky vodní hladiny vesnického rybníka i prohlubně v závějích sněhu.
S podobnou graciézností dokázal Panuška vytvářet i práce v oblasti užitého umění. Konkrétně jde o reklamní plakáty. I do nich ale dokázal dostat prvky tajemna a pohádkové romantiky. Plakát vytvořený pro Masarykovu ligu proti tuberkulóze používá sice pohádkové výrazivo, nicméně výsledek se vztahuje k negativům tohoto světa.
Malíř Jan Gemrot: Doteď mě šokuje zájem o mé obrazy
Lebka umrlce s vlajícími dlouhými vlasy cení zuby na vytrčenou ruku, která jí míří prstem přímo do prázdných očních důlků. Jako by nám chtěl malíř říct, že nám chce ukázat, jak dopadneme, když se nebudeme proti této zákeřné nemoci bránit.
Svět Jaroslava Panušky je světem tajemna zahaleného šerem věků i neproniknutelnou pohádkovou mlhou. Jeho bledí duchové se plíží kolem lidských obydlí jako neviditelné stíny a nahlížejí do nich osvětlenými okny. Přesto jeho svět nemůžeme brát pouze jako místo děsu a rozličných přízraků, protože tohle vše překonává autorova fantazie, vedoucí nás do říše barevného rozjímání.