Článek
Je to svět devatenáctého století, kdy byly naše kraje součástí rakousko-uherské monarchie a kdy v něm vládlo Jeho apoštolské Veličenstvo císař František Josef I. Svět dam v róbách s klobouky ozdobenými pštrosím peřím, pánů s pěstěnými kníry v nóbl fracích, korpulentních harémových odalisek, ale také psů, koček a myší. Světové války, krvavé revoluce a politické turbulence byly v té době ještě v nedohlednu.
Takový svět je na mnoho světelných let vzdálen dnešní hyperkorektní době rasové, genderové a názorové vyváženosti, padajících soch i cenzury na internetu.
Dnes už by jen tak neprošlo bez povšimnutí ukazovat bílého kolonizátora s domorodcem v závěsu, jak stojí na Karlově mostě (Cestovatel Alberto Vojtěch Frič s indiánem Čerwuišem potkávají mistra Mikoláše Alše, 2000) nebo islámského nájezdníka znásilňujícího bílou dívku (Turecký důstojník odvádějící moravskou dívku, 1997).
Jenže do takového kontextu malířova díla nelze zasazovat. Born jako bytostný monarchista a milovník zašlých časů, které tak nějak plynuly mezi vídeňským valčíkem a Radeckého maršem (poctu maršálkovi na výstavě najdeme také), takto neuvažoval.
Na jeho pracích se mají prostě lidé, a koneckonců i zvířata, rádi. Jednotlivé figury defilují na papíře jako maskovaní tanečníci na benátském karnevalu (i městem na vodě se můžeme na vystaveném díle pokochat), z jejich gest a výrazů je cítit radost ze života.
A také humor a nadsázka. Cestovatel Holub vylézá z krokodýlí tlamy, kterou zablokoval svou ručnicí, kolem kocoura poskakují myši v šantánových kostýmech, veverka na stromě fidlá na housle a letící montgolfiéra má tvar Turka v turbanu.
Každý, kdo má elementární znalosti z dějepisu, samozřejmě ví, že to doba tak idylická rozhodně nebyla. Ale v malířově mysli ano, a my bychom mu to neměli kazit. Už jen proto, že na obrázky Adolfa Borna se hezky dívá a stejně hezky se nad nimi i sní.
Může se vám hodit na Firmy.cz: