Článek
Tečkou za festivalem se stane autorské představení Pavla Štourače Pod hladinou malovického Divadla Continuo v Šapitó pod hradbami starého města.
Na hodnocení přehlídky je ještě čas, přesto se zdá, že letošní česká a slovenská účast kvalitou výrazně převýšila ostatní soubory. Není to vina výběru, ale spíš možností. Skončila doba, kdy evropská divadla jezdila do rozvojového Česka šířit svobodnou osvětu za hubičku.
Dvě lahůdky ocenili diváci i hosté festivalu v pondělí a v úterý. Nejprve Súpis dravcov Stanislava Štepky, Juraje Nvoty a bratislavského Radošinského naivného divadla. Ani se nechce věřit, že štika ve slovenském divadelním rybníce oslavuje už čtyřicítku a její dobrý duch Štepka si naloží v tomto roce na záda ještě o dva křížky víc.
Jeho Súpis dravcov je o krok vpředu před reflexí současnosti českými divadly. Hořce úsměvně líčí právě dědictví naprosto nedůsledných reformačních kroků: vypatlanost reklamních kreativců, virtuální realitu domoviny, poklesle primitivní mafiánství včerejších veksláků, zbohatlíků od chvíle, kdy si na chvíli v Karpatech i na západ od nich zhasli a slušným lidem o tom nikdo nic neřekl.
Včera zazářil Čechovův Racek Oxany Smilkové-Meleškinové a hradišťského Slováckého divadla. Jiný než Léblův nebo Morávkův pohled, abych připomněl aspoň nejvýraznější režisérské rukopisy posledních let. Inscenace strhující, jako vždy u Meleškinové dynamická, trochu i roztančená, ale do důsledku čechovovská. Českou kritikou do včerejška zanedbaná, premiéru měla už v lednu roku 2003. Ne k hanbě divadelníků z Hradišťa.