Článek
Dnes i v próze poměrně populární forma e-mailové korespondence byla zřejmě dána spíš skutečností, že loni od srpna do prosince kromě tvůrčí spolupráce vedli skutečnou diskusi. Navíc se přednormalizační členka KSČ, signatářka Charty 77 a vězněná disidentka chtěla dozvědět od „normalizačního“ komunisty, který se v listopadových dnech roku 1989 ocitl na prvním setkání budoucího Občanského fóra v Činoherním klubu, proč se v letech 1990 až 1992 stal předsedou KSČM. A zřejmě tuto volbu zaplatil málem životem.
Svoboda je nadmíru upřímný, a to nejen v rovině politické. Přibližuje praktiky doby normalizace, vypráví o své cestě jak do politiky, tak v roce 1990 do Federálního shromáždění, kde při první volbě Václav Havel pronášel dnes už dávno zapomenutá slova: „Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte…“
Svobodova cesta do čela KSČM byla jistě dlážděna více než touhou po moci představou, že lze v politickém spektru vytvořit radikální levicovou stranu, usilující o kontakt se Socialistickou internacionálou, zásadně se distancující od zločinů KSČ. Jak on říká: žádná diktatura proletariátu. Svůj politický boj prohrál a trochu vysvětluje i proč.
Eva Kantůrková: Tajemství sametu. O zákulisí převratu 1989 s režisérem Jiřím Svobodou
Nejde však jen o politiku, jejich vyprávění má několik rovin. Jsou nadmíru osobní, kdy se přiznávají k jisté tvrdohlavosti při prosazování vlastního názoru.
Režisér rád provokuje, třeba i dotazem z besedy v roce 2004, kdy se auditoria zeptal: „Víte, že Kristus řekl: Snáze se velbloud protáhne uchem jehly, než bohatý vejde do království nebeského?“
Pozoruhodná je i diskuse o Husovi, jemuž Kantůrková v době disentu i v polistopadové společnosti věnovala několik knih. Pro jí blízký životní styl, kdy se už dávno rozhoduje jen sama za sebe, Hus používal výraz „žít ve středmosti“.
Eva Kantůrková
Svoboda zase vidí Husa jako člověka rozkročeného mezi mystikou středověku, naplněného zjevnou pravdou a apelem na víru ve svrchovanost evangelia, která má zásadní přednost před pragmatismem církevní instituce.
Proud diskuse silně ovlivňuje Kantůrková, kdy zvláště pro budoucí generace ožívají lidé jako Klement Lukeš, Josef Zvěřina, Jiří Křižan, Olga Havlová, Věněk Šilhán, dnes pro veřejnost „dávná“ historie. Pro ni ale součást života.
Pro vyznavače „jediné pravdy“ je to kniha provokace, pro budoucnost jedno z autentických svědectví.