Susan Boyleová: Mám nejlepší práci na světě

Byl skvělý, neobyčejně příjemný. Měla jsem čas o mnoha věcech přemýšlet. Mohla jsem se vrátit do minulosti a využít přitom toho, co jsem se naučila, abych třeba vyřešila nějaký problém.

Spíš nejpodivnější. Ten pocit jsem měla, když jsem spatřila svou voskovou figurínu. Vešla jsem do muzea Madame Tussaud, podívala jsem se na sebe a řekla jsem si: „Pane bože, co to je?“. Tvůrci zachytili všechny detaily mé tváře i mého těla. Musím jim také poděkovat za to, že byli velmi laskaví k mému břichu, protože si myslím, že ho mám ve skutečnosti větší. Bylo zajímavé vidět sebe samu na výstavě. Velice zásadní pro mě byly i všechny cesty, které jsem absolvovala. Podařilo se mi vidět velký kus světa, a to bylo dost náročné. Už se ale nebojím létat.

V Číně. Je tam úplně jiná kultura, ale žijí tam milí lidé. Vystupovala jsem v soutěži China’s Got Talent a musím říci, že to bylo zajímavé.

Přišla jsem na stadión, kde se akce konala, a podívala jsem se kolem sebe. Pak jsem se zeptala svého manažera, co to je, a on mi na to řekl, že si myslel, že bychom mohli začít něčím menším. Ten stadión měl šedesát tisíc míst a všechna byla obsazená. Dívala jsem se před sebe, ale neodvážila jsem se podívat přímo na lidi. Vystoupení se mi ale líbilo, dodalo mi odvahu. Po něm jsem začala koncertovat mnohem víc. Nemohu se dočkat dalších takových akcí.

Když už je člověk na pódiu, nad počtem lidí nepřemýšlí. Soustředí se na důležitější věci, například jak zazpívat co nejlépe. Je jedno, jestli ho v tu chvíli poslouchá šedesát, anebo šedesát tisíc lidí.

Zní to neuvěřitelně, když to takhle říkáte. Možná se to povedlo proto, že mám netypický hlas. Nebo mám prostě štěstí. Mám nejlepší práci na světě.

Je toho tolik, že ztrácím přehled. Připravuju muzikál, nahrála jsem tři alba, vydali o mně knížku, účinkovala jsem v mnoha televizních pořadech, vzniklo i několik dokumentů. Když si to tak všechno představím, je to šokující. Těžko to říct jinak. Nejsem už vystrašená žena. Pilně pracuju a stavím před sebe nové cíle. Rok 2009, kdy to všechno začalo, se mi zdá strašně dávno. Dnes už žiju jinou etapu. Na druhou stranu mám dojem, že to bylo včera, kdy jsem poprvé zpívala v pořadu Britain’s Got Talent.

Pár jich už bylo. Andrew Lloyd Webber, Terry Wogan, Donny Osmond, Piers Morgan, Simon Cowell, Tony Hadley ze Spandau Ballet, Westlife, papež, princ Charles a Kamila, Michael Crawford, Russell Watson, Take That, Robbie Williams a mnoho dalších. Všichni jsou skvělí.

Byla jsem v Římě a Irsku. Bylo to výborné, odpočinula jsem si. Viděla jsem náměstí Svatého Petra, ale neviděla jsem vatikánské zahrady. Během jedné návštěvy není možné stihnout všechno. Viděla jsem i mnoho kostelů a o Římu jsem se dozvěděla mnoho věcí. Měla jsem též audienci u papeže. Mám fotku. Byla tam spousta lidí.

Když jsme byli v srpnu v New Yorku, setkala jsem se tam s fanoušky a pustila jsem jim několik nových písniček z připravované desky. Odezva byla v zásadě pozitivní, ovšem nechyběly ani kritické hlasy. Zarazila je například skladba Enjoy The Silence, která je jinak z repertoáru Depeche Mode. Nějak ji v mém podání nečekali. Ano, je to velká změna, ale jako umělkyně musím podstupovat i určitá rizika. Enjoy The Silence je zajímavá písnička, pro mě skvělý výběr. Stojím si za ní.

Má šanci přitáhnout k mému repertoáru pozornost mladších posluchačů. Ráda experimentuju a snažím se dát písničkám co nejvíc ze sebe. Všem se tam naopak líbily skladby, které se podobaly těm z minulých dvou desek.

Snažím se být co nejrůznorodější, protože by to jinak lidi nudilo a přestali by mě poslouchat. Nemůžu přece zpívat monotónně, pořád to samé. Je třeba jít za svými vizemi a hudebními sny. Lidé nesmějí usnout v půlce písničky.

Vždycky je zábavné mýlit se. Je třeba se smát vlastním omylům. Není dobré brát se příliš vážně.