Susan Boyleová: Bojím se, že všechno zmizí

Jako každý jsem ten pořad sledovala v televizi. Slíbila jsem své mámě, že než zemře, udělám něco se svým životem. A tak jsem se přihlásila. Vyplnila jsem formulář, prošla si výběrovými koly, předstoupila před porotu a měla jsem to štěstí, že mě vybrali.

Z mnoha důvodů na něj nikdy nezapomenu. Dvacátého prvního ledna. Hodně lidí sní o tom, že bude v televizi, bude nahrávat alba a bavit lidi. Risknete to a zkusíte, jak daleko se dostanete. Ale upřímně, ani na minutu by mě nenapadlo, že se dostanu tak daleko. Když jsem jela na místo konání, stále jsem nasedala do špatného autobusu a přestupovala jsem snad šestkrát.

Nakonec jsem tam seděla o několik hodin dřív a sledovala, jak lidé jeden po druhém chodí na konkurz. Stále se mě ptali, zda jsem si jistá, že tam mám být. Nakonec jsem přišla na řadu a vyslechla si od poroty třikrát „ano“. Tou dobou mi už ale ujel poslední autobus domů, a tak mi jeden z organizátorů zavolal taxi. Byla jsem v silném opojení, jako když klub Celtic Glasgow vyhraje pohár.

Jednoduše je to moje milovaná píseň z mého milovaného muzikálu. Viděla jsem představení Bídníků v Edinburghu a líbila se mi postava matky. Bylo to poté, co moje vlastní matka zemřela. Já jsem si zamilovala tu píseň i její význam.

Jistě. To, že už se na ni nemůžu spoléhat, mi změnilo život. Musela jsem se naučit o sebe postarat. Můj otec je mrtvý deset let a maminka už dva a půl roku. Měli dobrý život. Umřeli ve stáří a milovali se od dvaceti let. Chodili spolu do školy. Vyrůstali blízko sebe. Že něco udělám se svým zpěvem, jsem matce slíbila. Kvůli ní jsem si za tím šla. Díky ní jsem se stala členkou sboru a zpívala jsem v klubech, abych zjistila, jestli to dokážu. Maminka tomu věřila.

Byla to dobrá žena. Krátce před tím, než odešla, jsme v televizi viděly zpívat sólistku a já jsem se jí zeptala, jestli chce, abych dělala právě tohle. Ona řekla, že ano. Ještě jsem se ujistila, jestli to myslí vážně. Prý rozhodně ano. Tak jsem se rozhodla s tím něco udělat. Nešlo to hned, protože jsem její ztrátu nesla těžce, ale pomalu se s tím vyrovnávám a měním slib ve skutečnost. Naplňuji i sen svého otce stát se zpěvákem. Myslím si, že by byl pyšný.

Vezměte to takhle, lidé si museli všimnout ženské, která tam vešla s bláznivými vlasy, huňatým obočím a v hábitu, který jsem měla na sobě. V té době se mi zdály ty šaty jako dobrá volba. Koupila jsem si je na bratrovu svatbu. Měly udělat dojem. Nevím, jestli se to povedlo. Je těžké dát to do souvislostí. Asi je zaujalo, že se obyčejný člověk, který pochází z chudého prostředí, dokázal díky své víře ze všeho pozvednout. Vím, že je to klišé, ale je to tak trochu příběh o Popelce.

Do konce soutěže jsem si tím nebyla jistá. Měla jsem schůzku s nahrávací společností, která mi desku nabídla, ale já jsem byla příšerně nervózní. Moc si nepamatuju ani finále, byla jsem tehdy hrozně vyčerpaná. Potom jsme si ale promluvili znovu. Porotce Simon Cowell věděl, že natočit desku je můj sen. Řekl, že pokud to stále chci, bude se mnou spolupracovat. To se nestane často, že? Děkuji, Simone!

Když na to dvacet tři let čekáte, tak vám to vezme dech. Stále se mi nezdálo, že by to mohla být pravda, a pořád jsem se ptala sama sebe, jestli se to opravdu děje. Stále jsem čekala, že se někdo zasměje a řekne mi, že to byl vtip.

Všechno se seběhlo výborně. Lépe než v mých nejdivočejších snech. Měla jsem skvělého producenta. Steve Mac byl opravdu moc laskavý. Skvěle se s ním pracovalo, dostal ze mne to nejlepší. Album reflektuje celý můj život. Na to, abych se stala profesionální zpěvačkou, jsem čekala velmi dlouho a konečně se to stalo skutečností.

Každý se něčeho bojí. Já hlavně toho, že vše zmizí. Chci, aby to pokračovalo, jak nejdéle to půjde. I kdyby to ale mělo skončit zítra, budu vědět, že jsem si užila každý moment svého snu.

O bezpečí. O tom, že jednoho dne najdu pravého člověka a budu dál dělat lidem svou hudbou radost. Lidem, kteří mají odvahu snít vzkazuji, aby to nevzdávali. Když jsem to dokázala já, může se to povést každému.