Super, ale postav se do řady! slýchávala Zuzana Svatik

Umělec nebo designér není povinný adresovat konkrétní téma nebo řešit konkrétní problémy. Jakmile vnutíme umění jakoukoli společenskou funkci nebo roli, limitujeme tím jeho tvořivý potenciál. I když se v mojí tvorbě často vyskytují prvky, které můžeme nazvat politickými, neznamená to, že by takové mělo být umění obecně.

Na škole jsem se naučila, jak vyrobit bílý porcelánový šálek nebo čajový servis. To mě začalo nudit, a já se nerada nudím. A taky nerada dělám rozhodnutí. Keramika mě nutí je dělat neustále.

Jsme vychovaní v určitém systému morálních hodnot, okolí nás učí, co je a co už není přijatelné, obklopujeme se věcmi, dekorujeme své příbytky. Do svého bytu si koupíme vázu, vložíme do ní květiny. Potom přijdeme z práce a bijeme svou ženu nebo děti. Někdy mám pocit, že tyto mé objekty v sobě absurdní dynamiku našeho bytí nesou a konzervují samy v sobě.

Spíš než odpovídat na konkrétní otázky, se ve své tvorbě snažím vést dialog s různými pozitivními nebo negativními jevy ve společnosti. Keramika – a užitné umění obecně – v sobě nese obrovský potenciál přinášet vedle funkce estetické i přidanou hodnotu v podobě kritické a angažované polohy.

Vázu nemusí zdobit jen květy a abstraktní vzory, může zprostředkovávat důležité odkazy, zrcadlit realitu a současné dění, včetně politického pnutí.

Problematika rodové rovnosti, stereotypy týkající se maskulinity a feminity, téma dospívání a hledání vlastní identity. V našich končinách jsem často nazývaná feministkou, kterou samozřejmě jsem, problém ale je, že jsem tak označovaná v negativním smyslu slova.

Přestože je feminismus esenciálně pozitivní hodnotou, ve veřejné sféře je často prezentovaný jako jakási konspirace proti tradičním hodnotám. To ukazuje na to, že s takzvanými tradičními hodnotami není všechno v pořádku.

Návrat k řemeslům a tradicím je patrný už od průmyslové revoluce. Nostalgie za starými časy, čistotou ducha a klidu přímo kontrastují se současným způsobem života. Nárůst hobby tvůrců keramiky souvisí se současnou poptávkou kapitalistického trhu.

Hodně se mluví o tom, jak jsou tradice důležité a jak je třeba je zachovávat. To, co si zaslouží být tradované, by mělo podléhat stejnému systému selekce jako cokoliv jiného. Slovo tradice se až příliš často používá jako štít, za nímž se krčí ty nejhanebnější a nejzbabělejší úmysly.

Nepocházím z umělecké rodiny. Když jsem přišla na střední uměleckou školu, spolužáci se mi smáli, že neznám Salvadora Dalího. Dnes už ho znám. I hodně dalších věcí. Stejně jako hodně jiných věcí nevím a spoustu z nich nikdy vědět nebudu.

Až tak kouzelná nebyla. Máma mě v šesti letech přihlásila na výtvarnou výchovu na základní uměleckou školu. Ve čtrnácti letech mě vzala moje učitelka na den otevřených dveří na Školu užitého umění Josefa Vydry v Bratislavě, na kterou jsem se chtěla původně hlásit na grafiku. Tam mi někdo řekl, že na keramiku se dostanu snáz. A bylo rozhodnuto.

Je zvláštní, že se od čtrnáctiletých očekává tak závažné životní rozhodnutí. Když jsem ho dělala já, zajímal mě jenom punk, cigarety a kamarádi. To, že se opravdu chci věnovat keramice, jsem si uvědomila až půl roku po skončení magisterského studia. Přijít na tohle poznání mi trvalo skoro jedenáct let.

Jestli mám vytyčit jeden kariérní zlom, je to asi to, že jsem překonala několikaměsíční krizi po ukončení studia a začala znovu pracovat a tvořit.

Během šestiletého studia na VŠVU jsem si zvykla na všudypřítomné publikum, pozornost pedagogů, studentů, rodiny. Po skončení studia tento automatický feedback ztratíte a musíte si vybudovat vlastní publikum, najít způsoby, jakými prezentovat svou tvorbu.

V konečném důsledku nejsem jen umělec. Někdy mám dokonce pocit, že mi na samotnou tvorbu zůstává málo času – žádám o granty, komunikuji s galeriemi, obchodníky s uměním, organizuju převozy, instalace, řeším focení. Toto nás na škole neučili, a já nerozumím tomu proč! Považuji to za absolutní díru ve výuce.

V Berlíně jsem žila tři roky, před pár měsíci jsem se na čas vrátila zpět do Bratislavy, kde pokračuji v doktorandském studiu. Mám-li hodnotit uměleckou scénu v Berlíně obecně, řekla bych, že jeho nekonvenční, pulzující a progresivní charakter se přímo odvíjí od otevřeného, svobodného, kulturního a tolerantního prostředí města.

První ateliér jsem v Berlíně sdílela s dalšími pěti lidmi. Přišla jsem s jedním kufříkem s nářadím. Postupně jsem si našla vlastní studio, které jsem si plně zařídila a vybavila pro práci s keramikou. Celé to bylo náročné. V Bratislavě jsem měla hodně kontaktů, žila jsem tam ve své pohodlné bublině.

O cokoli jsem se v Berlíně ucházela, ať už o ateliér, výstavní prostory, nebo cokoli jiného, dostala jsem odpověď ve stylu: „Super, ale je tu dalších dvě stě lidí, kteří chtějí to stejné jako ty. Postav se do řady.“