Článek
Jak se dostane kapela z českého maloměsta do amerického velkoměsta?
Byl jsem mladý a agilní, takže díky dopisování s kapelami, které nás tehdy zajímaly, se mi podařilo sehnat kontakty. Některé skupiny tady hrály, takže vznikly osobní vazby. V té době Sunshine začínali hrát a hned naše první vystoupení bylo s americkými Bad Trip. My od začátku prostě pošilhávali ven.
Pošilhává kdekdo, ale jak jste to udělali?
Nám vyšla deska u firmy Day After, která měla kontakty ven. Vydala i druhé album, které se dostalo do rukou zpěváka americké formace The VSS. My s nimi párkrát koncertovali a znali jsme se tedy osobně. On nám pak řekl o svém záměru vydat tu druhou desku v USA na svém labelu.
To byl ten první impulz k cestě nahoru?
Určitě. Na podporu té desky nám totiž vyjednal turné po USA, které s námi navíc celé odjel jako řidič i manažer. A asi za rok přišlo i druhé turné. To už jsme dali v práci výpovědi a věnovali se jen kapele. Nepřipadalo nám to jako něco zázračného, my prostě byli plní entuziasmu a hráli jsme, co to šlo.
Jak na tebe působila Amerika?
Je to prostě jiná kultura, jiný svět. Už když nás vezli dodávkou z newyorského letiště, padlo to na nás. Všechno vypadá jinak, všechno voní jinak, sleduješ Manhattan a místa, cos viděl ve filmu. Řekneš si – jsem tady, supr, fajn.
Od začátku jsi zpíval anglicky. Neměl jsi strach z toho, co tomu v Americe řeknou?
My tak vřeštěli, že to snad ani nebylo poznat. Nicméně mi jeden Američan říkal, že to na něj působí velice magicky, protože vlastně vůbec neví, o čem to je.
Tohle byl rozjezd. Pak si vás ale vybral velký americký label, je to tak?
V roce 2001 jsem se odstěhoval do Los Angeles ke své přítelkyni, což mi tam ulehčilo žití. Ona nám pak dělala manažerku. Zbytek kapely vždycky přiletěl a hráli jsme koncerty v Kalifornii. Na jeden z nich přišel jistý Bernd Burgdorf, náš budoucí producent, jehož přítelkyně byla manažerka vydavatelství Custard.
To je vydavatelství Lindy Perry, známé z kapely 4 Non Blondes?
Jo, ona byla tehdy slavná, skládala i produkovala pro Christinu Aguileru, Gwen Stefani a Pink. Ten Burgdorf začal dělat nejdřív se mnou. Jeho holka mu pořád vyčítala, že marní čas. Až prý šla jednou kolem studia a zaposlouchala se nevědomky do jedné naší skladby. Zaujalo ji to a slíbila, že nám pomůže. Asi za měsíc mi řekla, že se naše album dostalo na stůl Lindě, která si nás vybrala a chce s námi pracovat.
Jak s vámi pracovala?
To období bylo strašně hektické. Léto v Čechách, pak první japonské turné, které dělal jeden tamní label, co nám v Japonsku vydával alba, a odtud letěla celá kapela do USA natáčet desku. Byli jsme nadupaní, a když Bernd slyšel, co chceme nahrát, řekl, že takhle ne. Takže se nahrávání posunulo a všichni dalších čtrnáct dní od rána do večera dřeli, předělávali a vymýšleli nové skladby. My byli dost namyšlení a mysleli jsme si, že to uděláme bez kompromisů. Producent nás přesvědčil, že to nejde. Byl dobrý psycholog a věděl, jak to z nás dostane.
Takže tvrdá americká práce?
Jistě, ovšem oni nám vytvořili ideální podmínky. Třeba to skvěle vybavené studio… Nebo s námi poslali holku se zlatou kartou do Guitar Center, megastoru s nástroji. Mohli jsme si tam vybrat, co jsme chtěli a potřebovali, podle libosti.
Jenže chystané album nakonec nevyšlo. Proč?
Vydavatelství se změnila distribuční smlouva. A protože James Blunt měl album dřív a byl asi prodejnější, vsadilo na něj. Nás zatím odsunulo do ztracena. Takže nakonec deska Moon Shower And Razorblades vyšla u nás a v Japonsku, singl Victim Is Another Name For Lover plus remixy v Anglii.
Mrzí tě, že to nedopadlo?
Nevím. Mě třeba nikdy nenapadlo, že bych tam hrál sám s jinými muzikanty. Deska prostě nevyšla, jak měla, a jejich nadšení opadlo. My se rozhodli zůstat v Čechách, což taky sehrálo roli. A lidi u nás? Ty věčné komentáře o skoroslavné kapele, které to nedopadlo, jsou k smíchu a hodně vypovídají o české závisti a nepřejícnosti.
