Sudetské Němce vítalo Bavorsko i vidlemi a postřikem DDT

Autorovo úvodní shrnutí předválečného vývoje není příliš přínosné, zvlášť pro českého čtenáře, a obsahuje i pár nepřesností, naopak velmi přínosné jsou kapitoly věnující se poválečným událostem, které se týkají života odsunutých v Německu nebo nových obyvatel v českém Krušnohoří. V Česku se moc nepíše o tom, co se dělo v Bavorsku a v Sasku, kam mířily miliony německy hovořících obyvatel nejen z Čech, ale z mnoha dalších zemí. Situace se vyhrotila, když docházelo místo.

Naštvaný bavorský sedlák v kožených kalhotách, který žene s vidlemi své otrhané soukmenovce, sice nepředstavuje běžnou praxi, ale není to daleko od pravdy. I většina německých článků potvrzuje to, co popisuje americký historik.

Místní trpěli představou, že cizáci šíří různé nemoci a vůbec přestavují nebezpečí pro jejich konzervativní vesnice a městečka. Jejich postoj se pohyboval od aktivní pomoci přes lhostejnost až k otevřené nenávisti. Nadávali jim například Rucksackdeutschen (baťůžkáři) nebo Zigeuner (cigáni).

Lidé nechtěli (a často ani nemohli) brát sudetské Němce do podnájmu a ještě 3 roky po válce žilo podle bavorských statistik 110 000 lidí v provizorních táborech. Základní potraviny v americké zóně měli, ale zbídačelí lidé propadali těžkým depresím a psali bavorské vládě petice, aby je radši zabila. Ještě horší situace byla v sovětské zóně (tzv. východní Německo), kde často nebylo ani pořádné jídlo. Glassheim cituje jednoho sudetského Němce ze Schwerinu, který řekl: „Bylo by lepší, kdybyste vzali samopal a rozstříleli nás“.

Místní úřady tvrdily, že uprchlíci přenášejí tyfus nebo tuberkulózu, skutečnost byla ale jiná, většinou měli jen hlad. Na příchozí dokonce na hranicích z hygienických důvodů stříkali DDT, látku velmi nebezpečnou a dnes zakázanou. Později byli tzv. „sudeťáci“ diskriminováni i v pracovní oblasti, hlavně ti vzdělanější těžko hledali uplatnění. V roce 1948 americké úřady konstatovaly: „Bavoři je nemají rádi... v bavorské ekonomice pro většinu z nich pořád není místo.“

Také politicky představovali tito podivní Němci s cizím přízvukem pro Bavory údajnou hrozbu. Domnívali se, že budou šířit komunismus, což je ironie, protože to byli často právě komunisté, kdo je z jejich bývalých zemí vyhnal. Ani katolické kruhy neprojevily zrovna velkou toleranci. Vůdce Kirchliche Hilfstelle tehdy napsal, že „vyhnanci představují obrovskou spoustu lidského odpadu“ a uprchlická problematika „je komunistická atomová bomba s odloženým výbuchem“.

Bavorská vláda naštěstí zavedla v roce 1949 zákon o okamžité pomoci (Soforthilfgesetz) a roku 1952 zákon o vyrovnání závazků (Lastenausgleich), čímž se ekonomická situace chudých částečně zlepšila. Pořád šlo ale jen o peníze, které nedokázaly zlepšit psychické zdraví lidí. Vážné deprese byly po válce na vzestupu, psychiatři a psychologové u těchto lidí popisovali duševní labilitu, apatii, pocity marnosti.

Trauma tématizovaly takzvané Heimat knihy a filmy. Stará vlast se v představách lidí proměňovala v ráj a mnohdy to byly představy odtržené od reality. Ještě 22 let po válce, v roce 1967, se čtyřicet procent lidí chtělo vrátit. Zvláštní je, že doklady z devadesátých let ukazují, jak se trauma projevovalo nejen u starších lidí, ale dokonce i u jejich dětí.

Na odsunuté obyvatele Sudet, ale i na ty nové se většinou nahlíželo jako na „vykořeněné“ a náchylné k nemocím, depresím, rozvodovosti a alkoholismu. Ze začátku to tak skutečně mohlo být, ale pojem vykořeněnost přežívá v diskuzi o českém pohraničí dodnes a začíná to být už trochu směšné. Padesátá a šedesátá léta máme dlouho za sebou, většina dnešních českých obyvatel Sudet se tam narodila. Část mladých se sice stále stěhuje pryč, ale ti, kteří zůstávají, si vytvořili novou silnou místní identitu a mají o kraj zájem.