Studio Qubus slaví desáté výročí a Jakub Berdych vzpomíná: Začátky byly dost punkové, ale hlady jsme neumírali

Úspěch se navíc dostavil i v zahraničí. Po nedávném odchodu Maxima Velčovského zažívá Qubus začátek nové éry, druhé dekády.

Ale popořádku. Když tehdy třicetiletý sochař Jakub Berdych pracoval pro jedno architektonické studio v Kolíně nad Rýnem, začal uvažovat nad otevřením obchodu s designem z dovozu. Záhy se ukázalo, že to není cesta, kterou by se chtěl vydat.

„V květnu 2002 jsem otevřel pražské studio Qubus a už v létě jsme s Maximem začali vyrábět jeho diplomku, satiricky laděnou porcelánovou kolekci Fast kritizující konzum. Ta byla pro nás zásadní,“ vzpomíná Berdych, jak vznikaly první porcelánové talířky ve tvaru papírového tácku na párky nebo hrníčky připomínající láhve od Coca-Coly. S Maximem si padli do oka hned. „Měli jsme podobné názory na design a věřili jsme konceptu, který má nějaký fór a nadhled. Začátky byly dost punkové, ale hlady jsme neumírali. Cítil jsem potenciál, věřil jsem, že nám to vyjde,“ přibližuje Berdych začátky.

V té době ještě měli každý jinou práci, aby se uživili. Jakub Berdych se zabýval volnou sochařskou tvorbou a restaurováním. Ostatně k dobám minulým chová až nostalgické city. Je vášnivým a nekonečným sběratelem: „Sbírání je moje droga. Vtom jsme s Maximem stejní. Jsem,kontejnerovej‘a chodím po bazarech. Sbírám cokoli, i když s lisovaným sklem jsem teď přestal a zaměřil se na přelom osmdesátých a devadesátých let,“ říká a nadšeně popisuje nové úlovky.

„Sehnal jsem Starckovu první věc pro Kartell, takovou ohyzdnou židli se stolečkem, a teď jsem koupil úžasný hrací automat. I když k němu nebyl klíč, nakonec jsem ho rozchodil, ale musel jsem na internetu koupit staré pětikačky, na nic jiného totiž nefunguje.

Ale nejsem gambler, líbilo se mi to pro tu grafiku.“ Původně se studio mělo jmenovat Kubus nebo Cubus, ale nakonec vyhrál Qubus. Odkazuje na tvar i český kubismus a hlavně stejný název tehdy Kolekce Zrození a zánik krásy (2012) nikdo neměl registrován. „Potřebovali jsme úderné jméno, i když dodnes máme problém s jeho hláskováním. Ale lidi si ho zase líp zapamatujou. Název vycházel primárně z architektury, purismu, který tehdy dost frčel,“ vysvětluje Berdych, jemuž se líbí přístup slavného designéra Konstantina Grcice nebo čínského výtvarníka a aktivisty Aj Wej-weje.

Z Maxima Velčovského postupně rostla tvář značky, byl spíše uměleckým ředitelem, Berdych se pasoval do role producenta: „Docela jsme si rozuměli a doplňovali. On uměl nápady dobře vysvětlit, já jsem docela nemluvný.“ Už po čtyřech letech získalo studio sídlící v Rámové ulici ocenění Czech Grand Design a nedávno se do rodiny připojil obchod v pražském Centru současného umění DOX. Mezitím přicházely nadšené reakce ze zahraničí.

Produkty Qubusu se postupně dostávaly do prestižních galerií a obchodů ve světě, nechyběl mezi nimi londýnský Mint nebo Moss v New Yorku.

Berdychovi vždy záleželo na dobré hodnotě řemeslné výroby a kvalitním průmyslu, proto Qubus spolupracoval s tuzemskými fabrikami, i když zpočátku přesvědčit jejich manažery nebylo prý snadné.

„Hlavní důvod našeho úspěchu je ten, že jsme byli první, že jsme tehdy neměli konkurenci. Vždycky jsme měli trochu nekomerční přístup, primární nebylo vydělat milióny, ale pracovat poctivě. Dávali jsme si záležet na tom, aby to nebyla polovičatá práce, aby to nebyla ostuda. I když takový chod je docela finančně náročný,“ tvrdí Berdych, jehož oblíbené motto je:

„Neexistuje nejde!“ Z Qubusu se během deseti let stal český fenomén, který rozhýbal stojaté vody porcelánu a skla. Od počátku byly jejich návrhy netypické. Experimentovali, byli hraví, ironičtí, nebáli se sarkasmu i vrávorání na hraně kýče. Kritizovali konzum, pracovali se společenskou satirou a inspiraci hledali v pop kultuře. Šli na to jinak, a risk se jim vyplatil. Navíc s nadsázkou řečeno – nebýt Qubusu, možná by nebyl ani Maxim Velčovský. Samozřejmě to platí i naopak.

„Maxim vtipně říkával, že si vybíral tvary věcí, které jako dítě nemohl mít. Vždycky se díval po cole, škemral jako malý kluk o plechovku. Takže je to taková naše satisfakce,“ tvrdí Jakub Berdych.

Mezi jejich nejúspěšnější produkty patří série porcelánových holínek – ve své sbírce je má například světoznámý návrhář Jean Paul Gaultier.

Jeho přístup jako designéra byl od toho Maximova trochu jiný, i když humor a nadsázka jim byly společné. Mezi nejvtipnější Berdychovy návrhy patří skleněná dóza Relikviář, takové pohřebiště sladkých cukrátek. V posledních kolekcích se věnuje hlavně sklu, kdy klasickým artefaktům – jako třeba broušeným vázám po babičce – vdechuje nový život. Taví je, deformuje různými svěráky, nechává sklo, ať se projeví. Ze starého vzniká nové. Vytváří umělecké objekty, jejichž užitná funkce je vedlejší.

Půvabné jsou Snake Plant, znázorňující v československých obývácích oblíbený Tchýní jazyk, nebo lampy ze sedmdesátých let, které jsou nasazeny na skleněné louče světla.

Před rokem se jejich kroky s Maximem Velčovským rozešly. Od té doby hledá Jakub Berdych novou tvář Qubusu. „Rozešli jsme se pracovně, protože jsme byli jeden z druhého už trochu unavení. Ono je to jako manželství po patnácti letech, třeba jsme seděli v hospodě a mlčeli. Náš rozchod byl ozdravný,“ říká a okamžitě dodává, že zůstali v přátelském vztahu a další spolupráce vyloučena rozhodně není.

V současné době chystá čtyřicetiletý výtvarník, designér a sochař instalaci pro blížící se Designblok a uvažuje nad návrhem malého kusu nábytku: „Mám víc vztah ke konceptu, k uměleckému designu. Víc mi sedí jednokusové volné věci.“

Zásluhou Jakuba Berdycha, Maxima Velčovského a jejich spolupracovníků napojených na Qubus je bezpochyby to, že dodali řadě autorů kuráž, otevřeli jim dveře a ukázali, že to může vyjít. „Nejvíce si vážím toho, že jsem vůbec našel odvahu Qubus udělat. Baví mě sledovat, jak jednotlivé předměty vznikají, ale když jsou hotové, nekoukám se zpět.“