Článek
Jak jste vydání reedice alba dosáhli?
Pavlíček: Když jsem na firmě Supraphon podepisoval rámcovou smlouvu, dal jsem si podmínku, že v reedici vyjdou alba Pražského výběru Straka v hrsti a dvojalbum Stromboli. Supraphon do toho šel. Bylo to vstřícné gesto vůči fanouškům, protože obě ta alba nebyla v posledních letech k sehnání.
Přinese vydání kolekce Stromboli víc než jen připomenutí?
Pavlíček: Nemáme teď v plánu uspořádat speciální koncert, ani vyrazit na turné. S Bárou spolu vystupujeme průběžně a hrajeme při tom i písničky Stromboli. Faktem ale je, že nám přišla nabídka, jestli bychom jako Stromboli v horizontu tří čtyř let neodehráli několik koncertů. V tuto chvíli nejsem schopen říct, jestli by to bylo správné řešení. Uvidíme.
Nějaký pocit z toho ale máte, ne?
Pavlíček: Myslím si, že je teď přirozené soustředit se na vlastní sólové projekty, což dělám. Před pár lety jsem vstoupil na sólovou dráhu a obklopil jsem se skvělými mladými muzikanty. Ale zakládat v tomto pozdním rockerském věku nějakou novou dinosauří superkapelu, to se mi už nechce. Je tu nicméně cesta reinkarnovat staré a úspěšné projekty. To je aktuální také, ať už jde o Pražský výběr, se kterým budeme na podzim koncertovat, a možná v budoucnu třeba i Stromboli. Motivací jsou vzpomínky, přátelství, kontinuita.
Jakou hudbu by dnes skupina Stromboli produkovala, kdyby existovala?
Basiková: Určitě by si udržela Michalův autorský rukopis. Pilířem by zůstaly jeho kytara a můj zpěv, a jistě by reagovala na současný hudební vývoj tak, jak probíhá. Možná by víc pracovala s elektronikou. Také by si chtěla udržet originalitu původních nahrávek.
Pavlíček: Stromboli nebyla kapela výrazně zasažená západními trendy, jak to tady většinou bývá. Byla to asi jedna z nejorginálnějších věcí, jakou jsem kdy založil. Myslím si, že hudba, kterou jsme tehdy dělali, nijak zvlášť nezestárla. Asi bych v tomto smyslu jenom přirozeně navázal.
Proč jste v roce 1989 vlastně skončili?
Pavlíček: Po určitém čase vznikla v kapele ponorka z toho nekonečného handrkování v šedé zóně tehdejšího šoubyznysu, které nikam nevedlo. V devětaosmdesátém navíc emigrovali Klauda Kryšpín s Vendulou Kašpárkovou, naši spoluhráči. Zároveň skončila má lovestory s Bárou, a tím to nějak ztratilo smysl.
Máte váš vzájemný vztah spojený s touto kapelou nadále?
Basiková: Určitě. Když spolu dnes skladby Stromboli hrajeme, je to pro mě vzpomínka na jedno z nejkrásnějších období, které jsem v životě zažila. Za těch pětadvacet let jsme se každý dostali profesně i lidsky dál. Vzpomínky ale zůstaly, a jsou krásné.
Je na dvojalbu skladba, která vznikla jako pocta vašemu vztahu?
Pavlíček: Naše citové jiskření dodávalo Stromboli zvláštní atmosféru. A když dnes hrajeme staré písně Stromboli, vždycky ve mně zazní ozvěna toho krásného prožitého, ale už časově poněkud vzdáleného poblouznění. Přichází to úplně přirozeně.
Kapela Stromboli přišla na svět poté, kdy byl zakázaný Pražský výběr. Vnímali jste ji jako jeho pokračování?
Pavlíček: Mohlo to tak vypadat – Výběr byl zakázaný, a proto jsem založil Stromboli, kteří zákaz neměli a směli hrát. Tak to ale nebylo. Výběr skončil a já bydlel dva roky na Šumavě jako poustevník. Měl jsem pronajatý rozpadlý barák, v kapse pár korun, a občas jsem si jezdil přivydělávat do Prahy jako studiový hráč. Navíc mi umírala máma.
V té době se u mě dostavily nové pocity – deprese ze zákazu Pražského výběru, smutek z osudu matky. Nad tím vším byly naštvanost, frustrace a izolace. Pokoušel jsem se z toho uniknout. Vznikaly ve mně snovější, citlivější věci. Skládal jsem takříkajíc do šuplíku, z čehož později byly skladby pro Zuzanu Michnovou a Stromboli. Pak se objevila jako nová inspirace Bára. To byl důvod, proč Stromboli vznikli.
Báro, co znamenali pro vaši kariéru ?
Basiková: Je to nejzásadnější bod v mém profesním i osobním životě. Michal mě objevil jako neznámou zpěvačku amatérské kapely Precedens. Byl pro mě tehdy někdo, koho jsem si vážila, uznávala jsem ho a ke komu jsem cítila obrovský respekt. To, že jsem s ním mohla spolupracovat, pro mě bylo obrovské štěstí. Objevil ve mně nová pěvecká vyjádření, což mě hodně posunulo. Na takovou spolupráci nelze zapomenout nebo zanevřít. To, co jsme během existence Stromboli zažili, jsem pak už nikdy jindy nezažila.
Pavlíček: Co byl pro mě Pražský výběr, byl asi pro Báru Precedens. Ve Stromboli jsme se ale sešli v hudební atmosféře, která do těch dvou kapel vůbec nezasahovala. To byl asi hlavní důvod, proč se nám podařilo tak dobře propojit.
Bylo vám někdy líto, že Stromboli skončili?
Pavlíček: V roce 1988, kdy jsme měli největší sílu a energii, přišla nabídka na odehrání asi patnácti koncertů v Holandsku. Zájem měl jeden známý holandský promotér, který slyšel náš koncert od mého kamaráda. Nadchl se a požádal na Pragokoncertu, který zastupoval české umělce pro zahraničí, jestli by nás pustil. Tento estébácký kulturní podnik to ale zamítl. Byl jsem naštvaný a zároveň mi to bylo hodně líto.
Věděl jsem, že to mohla být naše šance chytit se na Západě. Samozřejmě po našem rozchodu s Bárou v nás tyto pocity lítosti zůstaly. Na druhou stranu zůstaly ale i pocity štěstí, že jsme prožili tuto úžasnou erupci Stromboli.
Basiková: Už nikdy jsem pak nezažila takovou krásu, slávu, emoce, štěstí a radost z hudby. Bylo mi to líto mnohokrát.