Článek
S minimálním doprovodem (piáno, kontrabas, kytara a bicí), oproštěna od filmově rozmáchlých aranží, přezpívala Streisandová svůj program složený převážně ze standardů, prastarého jazzu a polozapomenutých muzikálových čísel z 60. let.
V playlistu samozřejmě nechybí notoricky známé In the Wee Small Hours, If You Go Away (americká verze Ne Me Quitte Pas Jacquese Brela) nebo My Funny Valentine.
Osekané na dřeň vyzněly v intimním prostředí velmi patřičně. Ze začátku se může zdát, že blízkost publika a neustálé povídání s ním je na štíru s hudbou (pódium totiž prakticky neexistuje, zpěvačka je na dosah ruky od první řady). Ale po pár písních se ukáže, že to má svůj účel - zkušená Streisandová tak buduje atmosféru přátelského večírku a i přes těžkou sentimentalitu repertoáru v sobě nezapře komičku.
Při zpěvu se ovšem maximálně soustředí na hlas, prakticky se nepohne z místa a pozvolna vypouští příjemně temně zabarvené tóny, zastřené jako kouřová clona, kdysi typická pro jazzové kluby (dokud v Americe nezakázali kouření). Zatímco průměrný člověk rozlišuje maximálně piano a pianissimo, Streisandová si mezi tím najde pět mezistupňů křehkosti, hlasem dokonale popisuje náladu popůlnočního bdění a přemítání.
Umění zdramatizovat a obtěžkat významem každé jednotlivé slovo, snad i slabiku, je její nejsilnější stránkou. Plusem i mínusem koncertu (podle toho, jestli jste skalní fandové, nebo náhodní posluchači) je fakt, že všechny písně plynou extrémně pomalu a znějí naprosto stejně.