Článek
Sešli jsme se v pražském uměleckém centru MeetFactory, kde si Michal Škapa zřídil před více než deseti lety v patře nad galerií svůj ateliér, a usadili se poblíž dvou velkých pláten určených na výstavu v Norsku. Ještě chvíli předtím na nich pracoval.
Výstava s názvem Code Keeper ve městě Sandvika nedaleko Osla je nyní už v plném proudu a potrvá do poloviny června. Je součástí projektu MOT Praha, který norskému publiku představuje českou kulturu.
Vystavoval jste už někdy ve Skandinávii?
Ne, dokonce jsem v žádné skandinávské zemi ještě nebyl, takže se na to dost těším. Přispěl k tomu kurátor Radek Wohlmuth, s nímž často spolupracuji a který roky sleduje zdejší streetartovou a graffiti scénu. Kromě jiného vede v broumovském klášteře galerii Lapidárium, a protože Broumov má teď partnerskou spolupráci s Baerum Kulturhus v Sandviku, přizval mě k tomu projektu také.
Obraz s neonovými trubicemi
Vidím, že tu máte všelijaké výstřižky a fotky architektury v Oslu…
Přípravné koláže jsou moje běžná praxe, hodně používám vlastní fotky, ale také různé architektonické a jiné publikace, které sbírám, nebo internet.
Váže se k těm budovám nějaký příběh?
Ne, postupoval jsem naprosto intuitivně. Ale všechny svoje obrazy považuji do značné míry za vyprávěcí a příběhové. Když se na nějaké takové moje město zadíváte, teoreticky se v něm můžete donekonečna ztrácet a zase nacházet.
Na budovách nebo jejich fragmentech se také často objevují různé krátké texty.
Pokud by měl člověk náladu a trpělivost a tím obrazem si pomyslně procházel, může si v něm i trošku číst a objevovat. Někdy objeví i kousky písňových textů.
Často si při malování pouštíte hudbu jako právě teď?
Hudba s mojí tvorbou souvisí úzce. Do obrazů někdy zaznamenávám i svoje deníkové zápisky, vzkazy nebo různé hlášky, které mi přijdou zajímavé. A i tohle všechno často souvisí s hudbou. Než začnu malovat, mnohdy nejdřív něco slyším, a jak mi to zní v hlavě, probudí to ve mně nějakou náladu, případně mi to vnukne nápad. Do určité míry tedy při malování postupuji metodou řízené náhody.
Obraz s neonovými trubicemi
Na některých obrazech pracujete se zvláštním písmem. Zřejmě to nějak souvisí s graffiti?
To je moje vlastní písmo, které se začalo klubat na svět někdy v roce 2005, kdy jsem navštívil Jižní Ameriku. Seznámil jsem se tam s jednou zvláštní graffiti subkulturou, která používá podobné znaky. Zalíbily se mi a naskicoval jsem si je. Později jsem je ještě digitalizoval, takže se s nimi dalo psát na počítači.
Pak jsem to nechal chvíli spát a o pár let později, když jsem se vážně pustil do malování v ateliéru, jsem si na to vzpomněl. Abecedu jsem pak ještě dotvořil a začal ji používat v obrazech. Nakonec jsem ji ovládl až na úroveň jakéhosi rukopisu, takže s ní dokážu psát a zápis zpětně i dekódovat.
Umíte své písmo přečíst jenom vy, nebo se v něm vyzná ještě někdo jiný?
Na to se mě lidi často ptají, ale já ten písmenkový klíč neprozradím. Rád bych, aby to zůstalo pod rouškou tajemství. Je to založené na latinské abecedě, akorát každý znak je trochu přizpůsobený. Občas přece jen někomu něco ukážu, a jakmile se v tom trošku zorientuje, mohl by v tom časem číst docela snadno.
Kromě obrazů s většími literami jsem v minulosti měl i období, kdy jsem na plátno vepisoval drobný text v soustředných kružnicích. V podstatě je to jakási analogie s nějakým moderním zápisem. Ať jde o vinyl, cédéčko, nebo harddisk, všechno je založeno na stejném systému zápisu.
Poslední dobou také pracuji s neonovými trubicemi, takže obrazy s těmito šiframi doplňuji ještě barevným světlem.
Jeden z největších muralů vytvořil před dvěma lety na zdi u letiště Praha.
Jak jste se vůbec dostal ke graffiti?
Po zdech jsem začal psát v raných devadesátých letech. Praha tehdy vypadala úplně jinak, teprve se probírala z šedi, dlouhé éry komunismu a zavřených hranic. Jakmile se otevřely, začala sem přicházet ze západu spousta vlivů, tedy i graffiti. Byl jsem teenager a nadchlo mě to. Kdykoli jsem v pražských ulicích objevil graffiti, připadal jsem si, jako bych našel poklad, a často jsem se k němu vracel.
Samozřejmě to dnes působí až úsměvně, ale tehdy jsme neměli žádné jiné zdroje. Internet ještě neexistoval, a když jsme se zajímali o graffiti, museli jsme jet do zahraničí a prohlížet si tam ulice. Ale o to zajímavější a dobrodružnější to pro nás bylo. Později sem začali jezdit lidi z Berlína, který pro nás byl nejbližší západní metropolí, berlínská scéna to tady začala ještě víc ovlivňovat a inspirovat. Včetně hudby.
Co jste si jako mladý writer myslel o výtvarných umělcích? Uměl jste si představit, že jednou se také zavřete do ateliéru a místo po zdech začnete skicovat na plátně?
Sice jsem chodil se sprejem po ulicích, ale zároveň jsem vyrůstal v kulturním prostředí, díky rodičům jsem sledoval výstavy a spoustu jiných zajímavých věcí. Po čase už jsem neměl takové nutkání malovat venku a kolem roku 2010 jsem se začal soustředit na ateliérovou tvorbu.
Velmi rychle jsem si přitom uvědomil, že věci, co jsem dělal v ulicích, nemůžu jen přenést dovnitř a na plátno, a musím si najít jinou polohu. Na jednu stranu je to mnohem soustředěnější práce, kdy se na dlouho můžete ponořit do svého vnitřního světa. Na druhou stranu se musíte vzdát bezprostřední komunikace s divákem a dočkáte se jí až během výstavy. Proto často a rád dělám komentované prohlídky.
