Článek
Vzešel jste z graffiti subkultury, ale postupně jste se propracoval k obřím nástěnným obrazům. Nebojíte se v nich dotýkat palčivých témat. Byl to přirozený vývoj?
Měl jsem to tak od začátku. Předtím jsem své myšlenky převáděl do rapových textů, teď je vyjadřuju hlavně vizuálně. S klasickým graffiti to moc nešlo, proto jsem přešel k obrazům. Třeba holčička se stetoskopem na rozstřílené zdi v Izraeli vyjadřuje určité myšlenky. Graffiti by tak nefungovalo.
U nás jste se zviditelnil portrétem Tomáše G. Masaryka, vykukujícího z obrysové mapy České republiky. Proč první československý prezident pláče?
Malba se vztahovala ke stému výročí vzniku samostatné země. Říkal jsem si, že není moc co oslavovat, že je situace spíš k pláči. Kolem mě rezonovaly, a vlastně stále rezonují, rozpolcená společnost a populismus. Uhádaní lidé nedokážou vést diskuse ani vyslechnout argumenty toho druhého. Vzniká tím nepochopení, kdy jedna strana osočuje druhou, a někteří politici z toho žijou.
S trvajícím rusko-ukrajinským konfliktem napětí mezi lidmi roste. Vy jste se k tomu vyjádřil malbou holčičky schoulené pod ukrajinskou vlajkou. Fotka toho kusu zdi v pražských Nuslích obletěla svět. Možná to bude znít nepatřičně, ale potěšil vás ten ohromný zájem?
Byl bych mnohem radši, kdybych něco takového vůbec nemusel dělat. Jsem ale rád, že to lidé berou jako symbol podpory. Ukrajinci bojují i za nás a celou Evropu. Nečekal jsem, že se malba stane středobodem, že se u ní budou lidé scházet. Další skvělá věc se podařila s charitativním výtěžkem za tisky té malby.
Ve svých muralech se nebojí dotýkat společenských témat.
Kolik jste vybrali?
Čtvrt milionu korun. Věnovali jsme je na podpůrné programy pro ukrajinské děti v Česku. Byla to obrovská částka, když si vezmu, že se jedná o jednu jedinou malbu.
Sám jste si prošel zkušeností malého cizince vyrůstajícího v jiné zemi. Nevrací vás současné dění trochu v čase?
Přišel jsem sem z Kazachstánu za úplně jiných okolností. My jsme před ničím neutíkali. Moje matka si vzala Čecha, a tím pádem jsme se přestěhovali. Dítě si zvykne na nové prostředí rychle. Pro prchající Ukrajince je to mnohem složitější. Oni nechtěli odejít. Museli.
Nepřehlédnutelnou malbu jste v srpnu udělal na venkovní zdi stadionu Bohemians Praha 1905. Je to vaše největší samostatné dílo?
Ani největší, ani nejvýznamnější. Spíš je pro mě zajímavé tím, že takovou zakázku dostal totální nefotbalista. Je na čase, abych si na nějaký zápas zašel.
Co tedy považujete za tvůrčí vrchol?
Jednoznačně malování na Graffiti Hall of Fame v New Yorku, v místech, kde graffiti vzniklo a odkud čerpali inspiraci první tvůrci. Tehdy pro mě bylo nepředstavitelné malovat s legendami té doby. Všem bylo přes čtyřicet. Mně bylo 23 roků. Bylo to něco.
Dnes patříte mezi špičku i vy sám. Co odlišuje ty nejlepší od běžné pouliční produkce?
Autoři na špici mají svůj specifický styl. Na ulici jsou dobře rozlišitelní. Nemusí mít nejpropracovanější rukopis, ale osobitý. V tom je ta kvalita.
Malba holčičky pod ukrajinskou vlajkou se nachází v pražských Nuslích.
Svůj styl byste popsal jak?
Věnuju se fotorealismu a zaměřuju se na věrohodnost malby. Důležitá je kompozice. Často si pohrávám s architekturou stěny, pracuju s iluzí. Vytvářím něco, co se mění podle toho, odkud se díváte. Třeba z osmi různě se proplétajících stěn udělám jeden obrázek.
Vaše muraly v sobě mají lehkost, nesklouzáváte do laciné provokace. Často v sobě bojujete s tím, kam až necháte své spreje zajít?
Není to vždycky jednoduché. Sdělení musí být jasné na první dobrou. Lepší je náhlá, okamžitá inspirace než se dlouze zamýšlet nad nějakým tématem. Musím věřit své intuici.
Nedávno jste se vrátil z karibské Aruby. V kolika zemích už jste zanechal stopu?
Netuším. Baví mě cestovat a malovat. Na ostrově Aruba jsem byl popáté. Mám už tam možná víc věcí než v Praze. Ve sbírce raritních míst mám i Tahiti a Sibiř.
Umělecké jméno jste si vymyslel během hodin chemie, když jste se nudil. Bylo vám patnáct roků a vy jste objevil graffiti časopisy. Čím vás tahle subkultura oslovila?
Svou bojovností. Člověk musí podstoupit něco nepříjemného, může z toho být i velký malér, když ho chytnou, ale ten výsledek většinou stojí za to. Je to trochu partyzánská činnost. To mě bavilo. A bylo to hodně rychlé a dynamické.
Mělo okolí pro vaše často noční výlety pochopení?
Úplně ne. Spousta lidí mnou opovrhovala. Podle nich jsem byl vandal. Já to přitom nedělal, abych něco ničil, ale abych tvořil.
Jenže každá stěna vhodná není.
To máte samozřejmě pravdu, ale když jste patnáctiletý puberťák, tak nemáte respekt k rodičům, natož k nějakým stěnám. Je to vývoj.
Těžko se asi lidem vysvětluje, že umělecké graffiti na legálních stěnách je něco jiného než počmáraný Karlův most.
Jenže tohle s mou tvorbou opravdu nemá nic společného. Nemůžete srovnávat někoho, kdo deset let maluje na vlaky, s opilcem, který nastříká nějakou blbost na Karlův most.
Mnozí by s vámi nesouhlasili.
Stále lidem vysvětluju, že cílem graffiti a street art kultury není věci ničit. Posprejovaný most je pitomý vandalismus.
Specializuje se na fotorealismus a trojrozměrné iluze.
Řada vašich kolegů „z ulice“ se postupně přesouvá do galerií. I vy jste udělal krok tímto směrem. Proč?
Mým cílem je, aby moje věci vidělo co nejvíc lidí na ulici, aby si nemuseli vyhrazovat volný čas nebo platit vstupné do nějaké instituce. Na druhou stranu i já vnímám potenciál v galerijní činnosti. Souvisí to trochu s finanční stránkou. Přes zimu bych mohl malovat v ateliéru, plátna prodat a po zbytek roku pak nemusel mít strach o to, z čeho budeme žít.
Máte dvě malé děti. Vezmete je jednou takříkajíc na zeď?
No jasně. Mají otevřené možnosti. Přál bych jim, aby v tom, co jednou budou dělat, byly dobré a šťastné.
A vy jste?
Jsem. A moc.
