Strach z vlastní identity v Pamukově románu

Nutno připomenout, že kritika Bílou pevnost nazvala novým historickým románem v době prvního vydání, tedy v roce 1985. V současném kontextu tak již autorův přístup za novátorský označit nelze, přesto ale díky svému výraznému žánrovému přesahu zůstává aktuální.

Pamuk, podobně jako například Umberto Eco v románu Jméno růže, který je považován za prototyp moderního historického románu, překračuje hranice „vyprávění z dob minulých“ a vede čtenáře do světa mnohoznačných symbolů napříč kulturními tradicemi. Historická kulisa jen vytváří prostor pro diskurz o možnostech poznání své podstaty.

Příběh benátského zajatce se odehrává v Osmanské říši za vlády sultána Mehmeta IV. Historikové o tomto období hovoří jako o přelomovém, protože poprvé začalo docházet k relativnímu dialogu mezi východní a západní kulturou. Osudy vzdělaného cizince nedobrovolně pobývajícího v Orientu jsou tak přístupné interpretaci v mnoha rovinách.

Hlavní hrdina a zároveň vypravěč se poté, co jeho galéru přepadne sultánovo loďstvo, zachrání jen díky základním znalostem medicíny. Postupem času si získá přízeň vládce, který ho daruje jako sluhu místnímu mudrci, takzvanému hodžovi. Ten se s jeho pomocí pokouší proniknout do tajů evropské vědy a obnovit zašlou slávu Osmanské říše.

Zajímavější než děj je však samotný vztah Hodži a Benátčana, který čtenář poznává skrze vypravěčův vnitřní monolog. Otrok se manipulativním chováním snaží vyrovnávat s fyzickou, až brutální dominancí svého pána. Ve vypjatých rozhovorech se proto role často obrací. Vnější podobnost obou mužů navíc nahrává zamyšlení o hranicích osobnosti a především o zcizitelnosti vlastní identity.

Zpočátku reálné postavy se postupně rozplývají v nejasné ztělesnění lidského bytí. Nahrává tomu i skutečnost, že autor žádného z protagonistů nepojmenoval. Čtenář balancuje mezi dějovou linií, líčením dávných událostí a pouhým snem. Záměnou Benátčana za Hodžu potom dojde k naplnění paradoxu odlišných světů – zápisky z let strávených v zajetí uprostřed východní kultury píše ten, kdo je sám jejím nositelem.