Článek
Urban je virtuózní zápletkář, vtáhne čtenáře do své hry s lehkostí nejen v tomto kraji vzácnou, příběh s tajemstvím se mu po stránkách rozletí s elánem rozzuřených vos.
A hraje-li si autor s historií, s magií, oživí-li Fulcanelliho spis Tajemství katedrál, namíchá-li odvážnou směs z gotiky, Danta, prerafaelitů a secese a taky se současnými citlivými tématy, katolíky nešetří, no kdo by odolal.
Ponecháme-li stranou nepopiratelné anglosaské inspirace od Wildových Canterburských povídek po třeba Mastersovu Spoonriverskou antologii a zůstaneme doma, je Stín katedrály z Urbanových dosavadních knih snad nejblíže tvorbě autora romanet, Jakuba Arbese. Trochu detektivka, trochu horor, úkazy nadpřirozené, posléze alespoň z části vysvětlitelné.
Podivné věci v chrámu
V prvním křesťanském chrámu země se dějí věci podivné, nepřístojné: nejprve useknutá ruka a vzápětí nalezen mrtev i její bývalý majitel - kněz v tomto božím stánku, vraždy přibývají, posvátnými místy se i prase proběhne. Policie vyšetřuje, za jejího hlavního zástupce autor vybral mladou kriminalistku s pestrou minulostí, partnerem i protihráčem je jí kunsthistorik a kunstobchodník, zároveň hlavní podezřelý.
Urban je nechává vyprávět na střídačku, jednou ona, jednou on, on spisovně, ona obecnou, hodně ledabylou češtinou. V tomhle mixu však Urban zachovává barvitý popis i preciznost hodné Ladislava Fukse, ironizuje svého hrdinu po dobou se zvyky agenta FBI Dalea Coopera, který svého času přijel do městečka Twin Peaks, aby zjistil, kdo zabil Lauru Palmerovou...
Zbytečně kvapné rozuzlení
Úplný výčet Urbanových hříček, schválností a oživujících citací bych asi podat nedokázal. Urban je dobrý vypravěč a umný rekvizitář. Jenomže... Jenomže: to, co platí téměř do posledních stran, se v závěru ztratí. Jakoby autora rozehraný příběh přestal zajímat, jako by se jej chtěl už už zbavit, rozběhne se ke kvapnému rozuzlení, z romaneta někam do grotesky, do jakési crazy akce, s rozpaky to pojmenovávám, konec tu je, ale takový divný, jako by ani nebyl, nebo snad byl, ale z jiné knihy, od jiného autora. Od první věty je však Urbanova kniha čtenářskou radostí, těch pár posledních vět ji nezkalí. A tak doporučuji. S ukázkou:
Miloš Urban: Stín katedrály
Ukázka
Neměla sem tam chodit. Na tak neútulnym hajzlu sem neseděla ani na nádraží v Chrastavě. Když to tam nebylo zaflákaný, člověk si vzal igelitku, plác ji na mísu nebo na prkýnko a venkoncem hygienicky tam během hoďky vyhulil půl paklu startek. Ale tendleten chlápek se za něco trestá. Možná tu svoji topmodelku zamordoval sám. Možná ji posadil na svůj hajzl a ona na něm zmrzla. Je vysokej, černej, celek z ledovýho mramoru a vypadá jak sokl u pomníku. Fak katafalk. A prkýnko: hranatej stříbrnej rámeček od obrazu. Když sem lezla dolů, div sem se nepřerazila. Chytla sem se stříbrnýho kroužku v hubě stříbrnýho lva a záchod se spláchnul. Přešla sem k umyvadlu. Nebylo o moc lepší. Černej hranol vraženej do zdi, uprostřed důlek s dirkou. Stříbrný kohoutky, u vany to samý. Ta byla ze všeho nejlepší. Dlouhá ode zdi ke zdi, černá hranatá kamenná, uprostřed vyhloubený korejtko tak akorát na mě, když mi bylo deset. Jak se tam vejde pětatřicetiletej chlápek? Kolena až u brady. Napouštěcí rakev. Otočila sem kohoutkem a zkusila pod něj strčit Ropsuv černej zubní kartáček s černejma štětinama. Ale tekla na něj voda, ne kyselina. Umyla sem si ruce.
Měl ze mě srandu, když sem vylezla z koupelny. Ženskejm tam není příjemně, to si uvědomuje. Ale je to umělecký dílo a těch se nemáme dotýkat víc než je bezpodmínečně nutný, a ne, umění nám nemá přinášet úlevu, nýbrž jitřit naše smysly. A vrtěl hlavou: je to prej vždycky tak. Známí z branže koupelnu obdivujou, ženský nenáviděj. Rut tam dokonce namaloval akvarel. Starožitník Unterwasser to od něj chtěl celý koupit. Celá místnost je totiž exponát z přehlídky současnýho umění v Ravenně. Dezajnér to pomenoval Dantův exil. Přeprava kolosu na výstavu vyšla tak draho, že se Ital rozhod to prodat. Nekoupil to nikdo jinej než Rops. Do Prahy mu to odvez náklaďák. Instalace v malostranským baráku žádala stavební povolení a dvojnásobný zpevnění podlah. Do oken v druhým patře to zvedali jeřábem, ukazoval mi fotky. Řek, že to má ohromnou cenu. Jakou, zeptala sem se. Nevyčíslitelnou, pokrčil ramenama. Takže žádnou, pokrčila sem ramenama já. Ubezpečil mě, že pojišťovat proti krádeži to nemusel. Což bylo jasný i policajtce.
Stejně jako je jí jasný, že až bude mít zas břicho v kalupu, bude to mít zrovna k tomuhle hajzlu strašně daleko.
Vysmátej jak svatoborská vopice. Takhle veselýho sem ho eště neviděla. Byl eště hezčí než s tim protaženym ksichtem. Předloktí měl zahojený, co sem si všimla. Jenže takovýhle chlápci strašně klamou tělem. A fak by neměli bejt bohatý - na to bych vypsala zákon. Nekupovali by si krystalický háčko a nekupovali by funebrácký vany, ani jiný hovadiny by nekupovali, ale vzali si půjčku a postavili domek a jezdili vojetym autem do práce a kupovali hovadiny svejm harantum. A druhej zákon: měli by bejt fak jednodušší. IQ do sto deseti a víc ani ň. A hlavně žádný mrtvý milenky. Jo - třetí zákon. Třetí zákon: všímat si živejch ženskejch. Tak praví zákonodárnej činitel Klára B.
Miloš Urban: Stín katedrály
Miloš Urban: Stín katedrályBožská krimikomedie
Miloš Urban: Stín katedrályBožská krimikomedieArgo ilustrace Pavel Růt 280 stran, cena neuvedena
