Stigmata minulosti v románu Mordecaie Richlera

Mordecai Richler (1931–2001, Montreal) představuje ztělesnění kanadské kultury svého druhu. Dětství prožil v ulici St. Urbain v Montrealu, která se objevuje v řadě jeho románů jako memento minulosti. Původně se měl stát rabínem, ale vystudoval Univerzitu Concordia a poté několik let pobýval ve Velké Británii. Do povědomí čtenářů se dostal v roce 1959 svým čtvrtým románem Učňovská léta Duddyho Kravitze.

Následovala řada dalších úspěšných knih – Jezdec z Ulice svatého Urbana (1971), Byl tu Šalomoun Gursky (1989) či Barneyho verze (1997), vydaná krátce před autorovou smrtí. Richler také psal příběhy pro děti, eseje, filmové scénáře a sloupky do novin. Za svou tvorbu získal mnoho literárních ocenění, například dvakrát obdržel prestižní kanadskou Cenu generálního guvernéra.

Děj románu Jezdec z Ulice sv. Urbana nese silně autobiografické prvky. Autorův dědeček, rabín a chasidský učenec, utekl do Kanady na počátku dvacátého století před pogromy ve východní Evropě. Richler vyrůstal v prostředí ortodoxního náboženství a rasové nedůvěry, odkud se mu později podařilo vymanit.

Čtenáře provádí různorodými typy prostředí – válečnou Evropou, židovskou čtvrtí Montrealu, světem londýnské bohémy šedesátých let nebo izraelskými kibucy. Na všech těchto místech se pokouší sestavit morální kontext novodobé historie. Často se jedná o skutečnou reminiscenci, již autor zasadil do příběhů postav, jindy jde o pouhou vizi či snovou představu.

Jake Hersh, hlavní protagonista, je úspěšný filmový scenárista, milovaný manžel a otec. Podle běžných měřítek spokojený všední život mu nepřináší vnitřní naplnění, osvobozující pocit útěchy a klidu. Svědomí ho podvědomě trestá za to, že se jako Žid nestal jednou z obětí evropského holocaustu, ale prožil život v bezpečí Severní Ameriky. Trpí úzkostí z nezaslouženého štěstí. Očistit jej může, pokud přijde o drahou bytost či právě o vlastní blahobyt.

Vymýšlí tak nejrůznější varianty tragédií, co by mohly postihnout jeho rodinu. Když se potom sám stane objektem scestného procesu, zatouží, aby byl odsouzen. Nabízí se myšlenka „kdy může být pro člověka lepší válku nepřežít než přežít“. V tomto kontextu si vykonstruuje fantaskní postavu bájného jezdce, který sleduje stopy doktora Mengele, aby jej dostihl a pomstil historické utrpení Židů.

Zároveň ho pronásleduje dojem, že se narodil ve špatný čas na špatném místě, a proto je v každé situaci jen pozorovatelem. I ve vlastním životě. Spisovatel velmi otevřeným způsobem popisuje intimní lidské prožitky duševního i tělesného rázu. Používá syrový jazyk, který se nevyhýbá vulgárním výrazům. Příběh tak získává místy dramatický, místy satirický náboj.

Vypjaté momenty se střídají s vnitřními monology postav, závažnost tématu rozrušují absurdní situace. Podle mého názoru se jedná o knihu, na kterou čtenář hned tak nezapomene. Její silný účinek nezmírňuje ani fakt, že Jake nakonec dosáhne určitého stupně očištění.